Válka s Obry

Válka s obry 2. - Tancovačka

Rychlým krokem se rozešel a opustil zdi paláce. Nadechl se čerstvého vzduchu a po břehu řeky protékající vesnice se vydal dál. Došelaž ke staré vrbě, už za jeho mládí byla stará a teď vypadala ještě starší, ale její kmen pořád poskytoval pevnou oporu pro záda. Pohodlně se opřel, tak jak měl naučeno, a zadíval se nahladinu. Průzračnou vodou dohlédl až na dno a to i přesto, že zde dosahovala hloubky více jak dospělého člověka. Plavali zde různé ryby. Díval se na ně a přemýšlel o tom, jak vypadá svět za hranicí Hvozdu.

„Jaký já budu jednou král?" otázal se tiše a zavřel oči. Leonas se na svůj post Vládce elfského národa připravoval skoro celé století a to ještě poté, co si jedno celé století odžil jako řádný elf. Vždycky na svůj post následníka trůnu shlížel jako na vyznamenání a se ctí svůj úděl přijímal.

Než znovu oči otevřel po své meditaci a rozjímaní, už se schylovalo k noci a dozajista hvězdné noci. Slunce se sklánělo za střechy Stínové vesnice a stromy hvozdu zpívaly uvítací melodii vládci noci - stříbrnému kotouči Luny, když se z křoví ozvalo tiché„Pst", tak aby zaujalo mladého elfa. Následně na to se z úkrytu vyhoupla čtveřice elfů. Všichni byli starší než Leonas, ale nikdo z nich nebyl tak váženého postavení.

Rychlým skloněním hlavy dali najevo své uznání a pak jeden z nich začal hovořit: „Leonasi, pojď s námi, v První," a myslel tím první malou vísku, ještě než začínají Středové planiny, „se koná Slavnost a starý Uricho už spí, můžeme využít Průchod a budeme tam včas," oči mu zasvítily, když sděloval svůj plán.

„Nikdy s námi nechodíš a přitom se děvčata na tebe ptají, žádná si nenechá uniknout zmínku o elfském následníkovi trůnu," začal ho přemlouvat i další.

Stačila ještě chvilka nabádání a Leonas se rozhodl, že s nimi na tu lidskou slavnost půjde. Tiše se proplížili kolem spícího hlídače Průchodu a během několika málo okamžiků, které nestačí ani k napočítání do deseti, stáli kousek od První,vesnice na hranicích Středových planin. V zapadajícím slunci se zelené louky plání zdály ještě víc svěží, než je tomu opravdu tak. Obdivoval nabízenou krásu přírody. Na zelené trávě se pásla stáda dobytka patřící sedlákům z První.

Následoval elfy dolů do vesnice. Přivítali je s nadšením a pokřiky provolávající slávu. Nikde se nesetkal s odporem, se kterým o lidech mluvil jejich otec, čekal pokrčená čela a nenávistné pohledy, ale ani jednoho se od lidí nedočkal!

„Vítejte pánové!" přivítaly je tři dívky, tváře se jim zbarvovaly do nachova a své rozpaky skrývaly do dlaní, kterými si stále chytaly své copy a upravovaly jejich už tak bezchybné položení a mašle.

Všechny doslova visely na rtech elfů a pohledy nespustily z jejich tváří.Posadili se ke stolu a děvečka sloužící tento večer jim donesla plné korbely s bílou pěnou. Leonase více než obsah korbelu zaujala ona dívka. Všiml si, že se pohybuje elegantněji a lehčeji  než ostatní lidé a její rudé vlasy sem tam odhalily její uši,které byly elfské! Nebo spíše napůl mezi elfskými a lidskými.

„Kdoje to?" optal se. Dívky se zasmály.

„To je Erika," představovaly dívku, „Vesnická elfka," zasmály se nad jejím oslovením.

„Její otec prý byl elf," vysvětlila drobná blondýnka a vzala do ruky svůj korbel.

Takže je napůl člověk a napůl elfka, napadlo Leonase. A z chování ostatních vesničanů bylo jasné, že vlastně nikam nepatří.Lidé ji odmítali a stranili se jí, zasloužila si jen komandování od postaršího hospodského za pípou a ani jeho elfští společníci jí nevěnovali pozornost, přestože polovinou svého já patřila k jejich rodu.