Válka s Obry

Válka s Obry 7. - Druhá strana Království

Na druhé straně Království se právě všichni vzpamatovávali z nedávné události. Nikdo ve Hvozdu neměl ani tušení, co se odehrává v životech tamních lidí.

Před velkým zrcadlem v malé síni, jejíž největší dveře vedli do trůnního sálu, stál mladík. Sotva odrostl chlapecké nerozvážnosti, měl se stát králem. Posledních několik týdnů oblékal černou na znamení truchlení nad ztrátou svých rodičů- Krále Království a jeho manželky. Pro něho to však vždy býval otec a matka. Přišel o mnoho víc než Království a poddaní, kteří jsou nyní v jeho područí. Kdo dokáže nahradit prázdnotu v srdci, kterou zakoušel on.

"Tomisi?"ozvalo se nesmělé oslovení ode dveří vedoucích k trůnu, stál tam jeho nejvěrnější přítel

"Jsem v pořádku," odpověděl nepřítomně, stále zahleděn do svého odrazu. V jeho očích se mihl nepřítomný výraz.

"To vidím," ušklíbl se jen o několik let starší mladík, byl synem písaře a jelikož byl jako dítě jediným, kdo byl princi věkem nejblíže, místo písařského stolu se těšil přízně a přátelství budoucího krále.

Princ se jen ušklíbl a odraz v zrcadle grimasu zopakoval. "Všichni to ode mne očekávají," odvětil prostě.

"Nikdo ti to ale nemůže nakázat," trval na svém jeho přítel. Byli jako den a noc. Jeden světlovlasý a divoký a druhý s tmavými vlasy a vážnýma očima. Možná, že právě kvůli tomu se tak skvěle doplňovali.

"Už se tomu neubráním, smutek prý musí skončit," povzdechl si,"alespoň, tak to říkají rádcové."

"Ti toho taky nakecají, znáš je."

"No právě," podíval se Tomis, syn zemřelého Krále, do odrazu,který mu ukazovalo zrcadlo na stěně. Neviděl v sobě krále, ale mladíka se světlými vlasy po ramena, oříškovýma očima a pohaslou jiskrou v nich. Nezahalil do černé jenom své oblečení,ale i radost, se kterou jezdil po lovech a bavil se s děvčaty.

Nebyl připravený vládnout, i když si tuto povinnost uvědomoval už od svého útlého dětství. Vtloukaly mu ji do hlavy na dlouhých hodinách dějepravy, zeměpisu a politického dění nejen v Království, ale i mimo něj.

"Už zítra," zamumlal svému dvojčeti na skle, "korunovace proběhne zítra!"

"Vím,příteli!" tmavovlasý mladík přistoupil blíže a útěšně Tomisovi položil ruku na rameno.

"Zbav Sídlo černého hávu, dnes končí smutek," promluvil princ tiše, odvrátil se od zrcadla a rychlým krokem opustil předpokoj trůnního sálu. Do otevřených dveřích vedoucích přímo k trůnu se ani nepodíval.

Princ Tomis chvátal starým Sídlem, bylo postavené ještě v dobách,kdy zdejší kraje obývali elfové. To bylo ještě před příchodem jeho předka, který zde vydobil své území a prohlásil ho za Království.

Míjel služebnictvo na chodbách, stahovali ze zdí černá sukna smutku a sundavali své černé čepce, do kterých se halili všichni na znamení pokory a největšího smutku. Princ svůj čepec odložil už ráno. Poprvé po těch několika týdnech.

Zamířil do poradní místnosti, kde jak očekával nalezne některého z otcových rádců. Jejich služby teď patřili jemu. S věrností si už tak moc jistý nebyl. Proto se v nejdůležitějších případech obracel k úsudku svého přítele, co na tom, že byl synem písaře. Rodanovi věřil víc, než všem těm váženým mužům dohromady.

"Chtěli jste se mnou mluvit?" otázal se princ, když za sebou zavřel těžké dveře poradní místnosti a střetl se s pohledy trojice mužů. Všem ve vlasech začaly prokvétat stříbrná vlákna věku.Stejně jako jeho otci, ten už však mezi nimi nikdy nebude stát.

"Musíme projednat otázku vašeho korunování a kdo se stane vaším pobočníkem," promluvil ten nejstarší a rukou obsáhl nevelký půlkruh zástupců. Princ měl co dělat, aby se neušklíbl.

"Svého pobočníka už mám zvoleného," odvětil jim.

"A kdo to bude?"

"To se dozvíte zítra," s těmito slovy se otočil k odchodu.

"Vaše výsosti, ještě něco," zastavil ho muž v odchodu.

"Ano?"obrátil se Tomis.

"Je mi líto vaší ztráty, ale Království vás potřebuje. Jste v pořádku?"

"Jsem v pořádku," odpověděl princ prostě a pak opustil místnost aniž by cokoliv dalšího řekl nebo věnoval mužům za stolem jediný pohled.

Procházel starou chodbou. Prudce se nadechl a zamířil k prvnímu oknu. Otevřel jej a popadl černý prapor, který visel z jeho parapetu. Odvázal poutací očka a začal jej smotávat, tak jako služebnictvo ve všech oknech, na které jen mohl dohlédnout. Sídlo se pomalu začínalo zase rozjasňovat ve své úchvatné bílé mramorových zdí. Poslední týdny je halila černá sukna. Lid Království tak mohl už z dálky vidět smutek, který zavládl po smrti vládce.

Teď princ sledoval, jak se jeho země z tohoto smutku pomalu probouzí. V celém Sídle se služebnictvo činilo, aby probudilo velkolepou stavbu ze smutku. Po jejím vzoru tak činili i obyvatelé Správního města, z oken domů a plůtku předzahrádek mizely černé hávy.

Princ předal svoji černou zástavu přihlížejícímu sluhovi a pak se naklonil z okna. Přes rozlehlé zahrady, řeku Jasnou s čirou vodou až daleko za obzor, kde se za horami rozkládal poslední cíp jehoKrálovství.

"Tomu budu vládnout," zašeptal tiše, jako kdyby mu až teď došlo vše, k čemu se schyluje.

Zítra přijde den, kdy mu na hlavu položí korunu, kterou vídal na hlavě svého otce. Hrával si s ní jako malý kluk a snil o tom, až přijde čas a bude si ji moci nasadit na hlavu i on jako právoplatný král. Sotva odrostl svým chlapeckým střevícům. Vůbec si to takhle nepředstavoval.

Měl v plánu cestovat po Království, vydat se i za jeho hranice, poznat celý Svět a pak se teprve usadit na trůn, až přijde čas a jeho otec usoudí, že už má politiky a správcování dost a chce si odpočinout.

Tak jak o tom mluvíval, když ho přistihl při hrách s královskou korunou.

"Jednou přijde čas, chlapče, a já ti ji předám. Pak budu mít čas nato, abych stihl všechny věci, které mi kralování nedovolí,"smál se na něho a v jeho očích se odrážela všechna vlídnost světa.

Určitě chtěl jet rybařit a sledovat vlky v horách, nebo navštívit své staré známé, které vídal jen na nekonečně dlouhých a nudných politických setkáních, kde přátelství ustupovalo zájmům země.

Nic z toho nestihl. Potkala ho smrt, společně s jeho manželkou a Tomisovou matkou. Vraceli se z jedné z diplomatických cest,cestovali po Obchodní stezce na Planinách, když tu jejich kočár havaroval a zmizel z cesty. Na místě zbyla jen rozrytá zem a poničená dlážděná cesta.

Rádcové si myslí, že za to mohou draci z hor, podle mohutných otisků tlapa šrámů dlouhých drápů v zemi a na kameni kolem stezky. Kde je však pravda vědí jen mrtvý panovník a jeho početná družina.Nikdo ten útok nepřežil.

"Proč?"zvolal do větru princ, nikdo mu nedopověděl, tak jako mnohokrát před tím.

Musí zjistit, co se ten den přihodilo a proč se obětí útoku stala královská rodina. Měl v kočáře cestovat s nimi, ale návštěva v Bílém městě ho nudila, proto se spolu s Rodanem a pár dalšími věrnými vojáky sebral a odcestoval o několik dní dříve. Byl už na dohled Sídlu, když se k němu dostala ta děsivá zpráva.

Kdyby si tenkrát nepostavil hlavu a neodjel dříve, nebyl by už nikdo,koho by mohli korunovat. Kdo by pak převzal vládu v Království?Mohli za ten útok snad elfové? Chtějí svá zabraná území zpět?