Válka s Obry

Válka s obry 3 - Erika

Ránose Leonas probudil do nového dne, zrovna když slunce vstávalo nad obzorem východu. I stromy se právě probouzely a tak jako každý večer, když začnou zpívat svoji poslední píseň, teď ráno zahajovaly den plný jejich nových písní. Leonas na chvíli poslouchal šumění listí a píseň. Pak vstal a protáhl se.

Zkušeně tak jako dvě staletí před tím se rozeběhl po větvích stromu a překonal celou vesnici, aniž by musel opustit cestičky a chodníčky ve větvích stromů, dřív než stanul před místem, kam chvátal.

„Kampak,mladý pane?" zarazil ho hlas starého elfa. Uricho byl strážce Průchodu, měl vrásčitou tvář, chodil o holi a většinu dne prospal. Leonase tak překvapilo, že právě teď je vzhůru.

„Potřebuji někam vycestovat," ohlásil a nenechal se nijak rozhodit,předstíraje sebejistotu.

„A kam tu bude? Nějaká vesnice ve Hvozdu, posílá vás otec, pan král, na nějakou diplomatickou cestu?" otázal se stařec a obezřetně si mladíka před sebou prohlížel.

„Dalo by se tak říci, bude to ale mimo Hvozd."

„Lidská vesnice?" překvapilo Uricha.

„Ano,diplomacie s lidmi je důležitá a můj otec si myslí, že je potřeba, abych se cvičil v jednání s nimi," vymýšlel si Leonas a obezřetně si dával pozor, aby se jeho královsky modrá aura ani v nejmenším nezachvěla.

„Měl bych si to u krále ověřit, nedostal jsem zprávu, že by někdo chtěl využít Průchodu a navíc, včera mi proklouzlo pár mladých elfů a mířili stejným směrem," zadíval se na něho Uricho.

„To je jistě nemilá věc, já však spěchám, můžu tedy projít?"otázal se Leonas.

„Jistě!"pokynul mu rukou k Průchodu. „Poradíte si sám?"

Leonas kývl na souhlas a pak se potěšen vydal vpřed, nemyslel si, že to půjde u Uricha tak rychle a bez problému. Ještě než se natáhl ke znamení na rámu Průchodu, se otočil ke starému elfovi a vyslal malou dávku Magie, aby stařec jejich setkání zapomněl. Uricho už to měl v hlavě pomotané svým stářím, takže Leonas moc dobře věděl, že mu z Magie už moc nezbylo.

Uricho se tupě usmál a zamával na rozloučenou. Leonas si oddechl a zmizel ve stříbrné záři Průchodu. Jakmile záře uhasla, na tvář starce se vrátila zpátky jeho normální tvář.

„Jednou mě z tohohle vážně chytne křeč," postěžoval si a zamnul si tváře. Na větvi nízko nad jeho hlavou zahoukala sova,„ať tě ani nenapadne žalovat, tohle zapisovat nebudu. Cítím,že je to důležité," upozornil starý elf svoji společnici, a pak se se zívnutím natáhl na svoji postel pod rozložitou větví stromu s Průchodem. Ještě je brzo na to, aby byl vzhůru.

Ani ve vesnici lidí nikdo nepovažoval za nutné vstát. Všichni vyspávali po divoké tancovačce a nezřízenému pití. Jen stáda dobytka a skotu ve svých ohradách bučela a bečela. Huňaté ovečky se sbíhaly k oplocení a prostrkovali hlavy mezerami mezi plaňkami.

„Zdravím vás," pozdravil je Leonas a pokračoval dál. „Hálo je tu někdo?" zavolal, ale odpovědi se nedočkal. Zkusil to ještě jednou. Taktéž bez odezvy. Jen pokrčil rameny a vydal se dál. Namístě včerejší oslavy zůstaly jen barevné fábory, které se ve větru třepotaly. Kolem nedopitých korbelů s pivem bzučel první probuzený hmyz.

Najednou se za rohem krčmy, před kterou celá ta paráda stála, něco mihlo. Elf rychle zareagoval a dříve než ten někdo stihl zmizet,zahlédl rudé vlasy a cíp modré sukně.

„Eriko!"zavolal na vyrušitele jménem a vyběhl tím směrem.

„Počkej!"volal za prchající dívkou, „neublížím ti, stůj!" žádná jeho slova však neměla účinek. Překvapilo ho, jak je rychlá.Přeskočila nízký plůtek zahrádky a mizela v dáli. Elf přidal do běhu. Neměla proti němu šanci. Během chvíle ji dostihl.