Válka s Obry

Válka s Obry 5 - Měl byste je vidět...

Nikdo během postupu vpřed příliš nepromluvil, elfské koně nebylo zapotřebí po každých pár metrech pobízet, zvířata šli tam,kam měli jejich jezdci namířeno, prostě proto, že věděli, kam mají jít. Dalšího dne rána, po brzkém rozbřesku však služeb koní už nebylo zapotřebí, čím blíže byli místu, kde došlo napadení, byla jezdecká zvířata na cestování v naprostém utajení přece jen příliš hlučná a těžkopádná, ačkoliv šlo o elfské, vznešené koně. Ukrytí ve výškách a zahaleni listovým měli větší šanci na nepozorované přiblížení až k tábořišti, těch, kteří napadli jeho lid.

„Chci to vidět," rozhodl Leonas, když se dostatečně vzdálili od Stínové vesnice a zamířili směrem k napadené osadě. Hvozd už dávno zjistil za jakým účelem do jeho stínů pronikli lidé a ačkoliv na počátku nerozpoznal jejich úmysl, teď si jím byl plně vědom a nenechal je jen tak odejít. Ne dříve, než se dostane jisté spravedlnosti.

Leonas se ani neohlédl a rychle přebíhal mezi větvemi, elfové byli pověstní svojí vytrvalostí a lehkým a rychlým způsobem běhu,takže není divu, že bez přestávky vytrvalým poklusem dorazili k osadě chvíli po poledni.

To,co zde uviděli otřáslo jejich pocity naplno, ještě v doznívajícím závanu obětí smrti se na palouku, který býval domovem elfů vznášel pach smrti. Jeho otec se sice zmínil o vyplenění, ale to, čemu se musel postavit čelem byla prachsprostá jatka. Elfové – mladí, staří a dokonce i děti byli rozpáraní a jejich vnitřnosti ohavně viseli z keřů a stromových příbytků jako děsivá dekorace.

Místo bylo zdupáno desítkami kopyt těžkých koní. Těch několik přibytků bylo poničených a zahrady bylinek vyrvány i s kořeny.Nikdo z místních zde nepřežil.

Jako první se ze šoku vzpamatovala Pada, elfská čarodějka přistupovala k jednotlivým tělům a šeptala poslední slova rozloučení, pak její dlaně vzplály jasným světlem a pod jejím dotykem se těla začínala rozpouštět v záplavě zářivého světla Životní energie. Na nějaké obřady a ceremonie byla těla elfů příliš zmučená jejich násilnou smrtí. Když elfka skončila, připojila se ke skupině.

„Za tohle zaplatí!" procedila skrz zuby a sevřela ruce v pěst až jí zbělaly klouby.

„Uklidni se sestro," konejšila ji Mellisa, „nesnižuj se na jejich úroveň."

„A co si čekala, že s nimi uděláme? Vyprovodíme je z lesa a popřejeme jim šťastnou cestu?"

Mellisa se pod sestřiným pohledem zachvěla, tiše špitla: „To ne,"neschopná dalších slov.

„Nejdříveje musíme najít, vysvobodit jejich zajatce a pak rozhodnout, co uděláme s těmi, kteří se provinili divokým vpádem do zakázaných míst," rozhodl Leonas a uklidnil tak rozhořčení elfky.

Celá skupina se zase vydala na cestu, stromy jim k tomu ševelili svojipíseň, byla divoká a třásla se v jednotlivých slokách, snad jako kdyby měli sami stromy strach?

„Něco není v pořádku," pokynul Leonas rukou a zastavil ostatní elfy.

„Slyšíte to?" ozvala se Pada a zaposlouchala se do zvuků písně, byl to jen nápěv beze slov, což znamenalo, že stromy komunikovaly pouze mezi s sebou, tato píseň byla určená jen stromům a nikomu jinému.

„Zní to...," otřásla se Mellisa, když se zvuk, který stromy vyluzovali změnil, „zní to, jako kdyby se chystali k boji!"vykřikla a zbledla.

„Honem!"vykřikl Leonas a zrychlil svoji chůzi po stezkách vysoko v korunách stromů v poklus a následně se jeho nohy začaly míhat v rychlém běhu.