Válka s Obry

Válka s obry 4 - Otázka krve

„Všechno vyřízeno?" otázal se ho Urich kupodivu bdělý. Dočkal se jen kývnutí a pak se elf vzdálil pryč. Celý den bloumal Hvozdem mimo místo života elfů a hledal odpověď na otázku, kde jen se Poloviční vyskytují, když je zdrcené dívky nosí do Hvozdu mezi stromy? Seděl ve větvích vysokého a starého stromu, který svým hlasem zpíval píseň o otázkách a odpovědích, ale žádný námět nenabídl.

Jsou snad ty děti právě stromy? Nebo ještě hůř, poskytují jim jejich obživu? Proto mohou zpívat? Nad takovou krutou možnosti se Leonas otřásl a zaklepal hlavou, aby se toho dojmu zbavil. Odrazil se od kůry stromu a přeskočil na druhou větev.

Slíbil si, že najde odpověď!

A k jejímu nalezení se odhodlal ještě ten den, slunce se už pomalu klanělo spát, když se svým otcem seděl ve velkém sále a odříkával naučené rodokmeny Velkých elfů, kteří připluli na vlnách větrného dechu. Lehcí jako pápěří se pak snesli na zem, kde našli stromy starší, než jsou oni samy. Zamilovali si jejich zpěvy a v jejich stínu začali budovat svá království. Hvozd tu byl dříve než elfové a elfové tu byli dříve než lidé. Kteří ve své pýše získané zotročováním zvířat,prohlašovali se za pány této země a panovali vzniklému Království. Nesklonili hlavy a neprojevili úctu k rase, jenž tu byla před nimi. A přitom jsou naprosto bezcenní. Jejich těla jsou křehká a je potřeba dlouhá doba na zhojení jejich ran.Jejich život je až směšně krátký. Dříve než se elf stane dospělým, člověk se ocitne na prahu své smrti.

A tu se Leonas v otcově výkladu a jeho odpovědím ze zkoušených otázek dovolil odmlčet a zeptat se: „Stávalo se, že se krev lidí a elfů smísí? Existují takoví potomci?"

„Jak tě tohle napadlo? Kde jsi k tomu přišel? Kdo ti takový nesmysl řekl?" rozhořčil se jeho otec. „Naše rasa je čistá a žádný člověk, kterým je jen plevel pro naši krásnou zem, se nestal rodičem dítěte s elfskou krví a to si pamatuj!" Obličej jeho otce získal děsivý odstín a výraz zdrsněl a šklebil se v rozhořčení.

„Omlouvám se, otče, nechtěl jsem tě rozhněvat, jen jsem byl svědkem, když se kůň s oslicí spojil. Když se na ně podíváš jednotlivě, jasně v nich vidíš rozdíl v jejich kráse a urozenosti. Kůň je plný sil, elegance a krásy, dokáže nést elfa vstříc bitvám a nebezpečím a pak je tu ta oslice. Šedivá a nevzhledná, slabá a malá naproti koni. Snad jen jako soumar by mohla sloužit elfovi v bitvě a přesto jsou si oba tak blízcí a nic nebrání jejich spojení. Mládě, které se narodí zdědí od každého rodiče něco. Kůň mu dodá svoji krásu aušlechtilost, osel svoji houževnatost. Vznikne z toho...,"

„Kříženec, splozenec, který na zemi nemá, co dělat," doplnil otec za něho,„je nečistý a takový tvor do přírody nepatří, kazí její rovnováhu."

„To je tvůj pohled, lidé si takového křížence naopak váží, právě pro jeho získané vlastnosti z obou zvířat."

„Vůbec nevím, kam takový rozhovor spěje," znervózněl jeho otec.

„Vlastně nikam, jen mě to dnes zaujalo, takový poloviční tvor..."nedokončil svoji myšlenku Leonas, cítil, že se v rozhovoru s otcem dostává na tenký led a spíše svého rodiče rozhořčí, než aby se něco dozvěděl. Raději pokrčil rameny a ukončil tento rozhovor. „no to je už jedno, budeme pokračovat ve výuce?"

Jeho otec kývl, krátký rozhovor a vyrušení z dějin elfů však nepustil z hlavy, svého syna až do konce lekce ostražitě sledoval.

Leonas si ověřil své domněnky, že od otce se o Polovičních nedozví nic. Nečekal otcovu reakci tak silnou, i když použil jen zpodobnění koně a osla. Musel se nad svým zpodobněním sám na chvíli zamyslet, hned jak ho otec propustil a elf se vydal na své oblíbené místo uložit se pomalu ke spánku.

Osel a kůň. Hřebec a oslice. Elf a lidská žena. Napadlo ho to najednou, když na takového křížence náhodou narazil při své zpáteční cestě z části Království patřící lidem.

Tak jako otec nechtěl slyšet o mláděti těchto dvou zvířat, ani o Polovičních elfech a lidech neřekl ani slovo. Bude muset pátrat dál a sám!

S touto myšlenkou přivítal svůj spánek a s ním i následující den.

Znova se konala schůze Rady, všichni byli nenadále svoláni hned po snídani. Jen co se zaplnila všechna příslušná místa předstoupil Strážce Hvozdu a přednesl důvod dnešní rychlé schůze: „Hvozd Mionri byl napaden, Pobouřenci vedeni divochy, kteří si říkají Mormojové dnes brzy z rána vnikli do malé osady blízko hranic Hvozdu a osadu čítající několik málo domů a tak třicítku elfů vyplenili. Povedlo se jim zajmout několik elfů a dva Strážce Hvozdu."

Sálem to zašumělo a elfové se naklonili jeden k druhému, aby si předali své postřehy, nikdo se ale nehodlal problému postavit čelem.

„Musíme je vysvobodit!" to v Leonasovi zahořela odvaha a postavil se a rázně přednesl jednoduché řešení.

„Jak? Kdo?" zeptal se kdosi.

„Já půjdu," ozval se elf ze vzdáleného místa a také se jako mladý elf postavil. Leonas na něho kývl.

„Ještě někdo další doplní naše řady?" otázal se a podíval se po přítomných. Král překvapeně vzhlédl ke svému synovi. Opravdu řekl naše a myslel tím, sebe a toho hrdinného přihlášeného?

„Ty?"

„Ano já, otče," potvrdil Leonas, „vyrazíme po obědě, Pobouřenci nebudou tábořit daleko, pokud vyrazíme včas, můžeme je zastihnout ještě ve Hvozdu, budou jistě opojeni svým vítězstvím a nebudou jen tak chvátat pryč."

„Jen vy dva?"

„Nechám naši výpravu ohlásit a třeba se někdo další ještě přidá,"navrhl Leonas a zadíval se na svého otce. Neměl na vybranou, než-li svolit.

Nakonec se do záchranné výpravy přihlásili ještě další dva elfové, respektive elfky. Skvělá lučišnice Mellsa a její starší sestra, čarodějka a vědma Pada.

Vyrazili hned toho dne těsně po poledni. 

„Zajímalo vás někdy, proč se tohle děje? Proč lidé útočí na elfy a elfové nemají rádi lidi?" zeptal se Leonas ostatních.

„Je tomu tak od pradávna," řekla Mellsa, aniž by se nad tím jakkoliv pozastavila. Krok měla lehký a mínění jasné.

„Lidé jsou jen náplava v tomto krásném světě, ničí to, co jim příroda dala a myslí si, že jsou páni tohoto světa, to se ale šeredně mílí. Až se mi dostanou do rukou...," měla svůj názor Pada. Leonas se jí trochu zalekl, nikdy nevíte, co dokáže způsobit taková rozzuřená čarodějka.

Na odpověď její zuřivosti se na nejbližších stromech zachvěly větve a nápěv písně se na kratičkou chvíli změnil. Pak se čarodějka uklidnila a pobídla svého bílého hřebce vpřed.

Dál pak jeli mlčky, čekala je delší cesta, jelikož ke kraji Hvozdu byla cesta koňmo minimálně na den. 

Nemuseli chvátat, Pobouřenci, kteří napadli vesnici ve Hvozdu budou mít nyní problém se samotnými starými strážci a nejstaršími obyvateli Hvodzu - stromy, kteří teď konečně zjistily jejich pravý důvod a ačkoliv byly na počátku oklamání, hrozba lidí už nebyla skrytá a tak jim stromy postup ven z Hvozdu budou stěžovat a Pobouřenci tak musí počkat, až se stromy uloží ke spánku a jejich síly se otupí a bude možné v noci zase cestovat. Není to bezpečná cesta, ale postup ven z Hvozdu je snažší.

Nikdo z elfů ještě nezjistil, jak je možné, že se Pobouřenci mohou do Hvozdu dostat, ale byla to otázka krve, na které není odpověď. Možná, že je to snad nikdy nepsanou rovnováhou. Tak jako elfové vyjíždí z úkrytů stromů a napadají lidské vesnice, Pobouřenci se dostávají na okraj Hvozdu. Stínová vesnice před nimi byla dostatečně chráněná, ale vesnice, které byly jen pár mil od kraje stromů a světa lidí se občas potýkali s jejich krvelačností.