Běžím dolů po schodech. Sedí na gauči a čte.
,,Maminko, pomož mi!" vykřiknu celá zoufalá. Ona však sotva pohne očima.
,,Tatínek, on... on mi chce zase udělat ty zlé věci. Prosím, atˇ to nedělá. Řekni mu at´ to prosím nedělá." Chytnu ji za rameno a třesu s ní, slzy mi tečou proudech z očí a můj dech se skoro zastaví, když slyším kroky ze schodů.
,,Už jde, už jde.." šeptám do prázdna ,, Maminko, prosím at´ ..." Na mou tvář dopadne její ruka takovou silou, až se mi otočí hlava.
,,Dostaneš, co si zasloužíš, ty malá couro! Vlezlas mu do postele jednou a ted' už chce jenom tebe! Jeto jenom tvoje chyba, slyšíš?! Jenom tvoje!" Dopadla na mě další rána.
,,Kate? Katei?.." slyším jeho hlas tak strašně blízko... třesu se, bojím se. Ne tohle už není ten tatínek, kterého jsem znala. Dojde ke gauči a rozčíleně se povívá na maminku.
,,Pojd´ ,Kate. Nech maminku si číst, vymyslel jsem pro nás novou hru. Půjdeme si hrát." Bere mě do náručí a já nejsem schopná se hnout, nejsem schopná se pořádně nadechnout... Doléhá k nám maminčin smích, když zavírá dveře...
***
Probudím se celá zpocená. Moje oči bloudí po místnoti. Kde to ,sakra, jsem? Rozhlížím se okolo a matně si vybavuju události minulé noci. Oslava, klub, Alex, Erik, vodka. Z toho posledního mi pořádně třeštila hlava. Vedle mě ležel Erik. První sluneční paprsky mu zářili přímo do vlasů a na tváři měl skoro až úsměv. Vypadal spokojeně. Dokud se neprobere. Potichu jsem vztala a pozbírala svoje věci, ze kterých se linul pach cigaret a alkoholu. Nakonec jsem přes sebe přehodila kabát a odešla nepozorovaně ze dveří. Co sis si, sakra, myslela?! Jak jsi mohla usnout? Nikdy u nich nespíš, Kate! Nikdy! Co to s tebou je! ... Zoufale jsem si promnula spánky při cestě domů. Měla jsem štěstí, že jsem vůbec takhle ránu chytla taxi.
Vrazila jsem do dveří a můj vrátný se na nic neptal. Nikdy se neptá, možná se bojí , co by zjistil.... Ne že by měl šanci, že bych mu něco řekla.
Odhodila jsem moje špinavé oblečení do koše s prádlem a vzala do ruky mobil.
,,Evane? Potřebuju s tebou mluvit!" Je rozespalý, a asi i pěkně naštvaný.
,,Kathrin, víte kolik je hodin? To čerti lezou z pekla, že mi voláte tak časně?"
,,Potřebuju.." přeruší mě ,,Ano, já vím, se mnou mluvit. Nejsem nahluchlý. Řekněme v jednu v mé ordinaci?"
,,To mi vyhovuje.. A Evane?... děkuju." to poslední slovo skoro zašeptám. Začínám mít pocit, že nemám prívo mu volat kdykoliv se mi zamane. Něco je se mnou vážně špatně. Ale na konci dne, je to pořád jen pocit. Pocity a city jsou většinou zbytečná slova.... Tak zbytečná.
,,Pro vás cokoliv, slečno Argonová." zavě sí.
Potřebuju vanu. Horkou vodu, abych se sebe smyla včerejší noc. Přejdu do koupelny a nechám mé znavené tělo odpočívat v té božské koupeli. Touto dobou už je Erik možná vzhůru a hledá mě. Nebo možná taky ne. Možná mu došlo, že včerejší noc byla jeho okno do mé temné duše. Oknu, které se zavřelo. Přesně tak, už se nebude opakovat. Nebo možná spít, sladce, nevědomě spít...
