Knihomolky vetřelec {Ch.L}

9.

Anette

Úterý se přihnalo celkem rychle. Bráchovi a rodičům jsem řekla že jsem dostala možnost od školy vycestovat nijak to více nerozebírali jenom ať na sebe dávám pozor a napíšu jim že jsem v pořádku.
Proč jsem lhala? Říct jim že letím za mužem kterého jsem potkala tak dvakrát. Že je to jezdec formule. Tak by mě asi jen tak nepustili.
Brácha mě hodil ráno na letiště do Manchesteru.

Charles: jsi na letišti?

Me: ano

Charles: dobře napiš mi až budeš přistávat;)

Me: ano

Charles: znáš i jiná slova

Me: možná:)

Charles:D

Let nebyl tak dlouhý ale vzhledem k tomu že jsem letěla poprvé a úplně sama. Za to si zasloužím čokoládu a ne horkou čokoládu, i když já raději kafe. Mám to! Kafe a čokoládový dort!

Me: kde tě najdu?

Charles: jsem hned u východu ale mám kšiltovku, brýle a kapuci od mikiny...

Me: pan neviditelný?

Zvedla jsem pohled z mobilu a i s kufrem se vydala vstříc dobrodružství.

Šla jsem a hledala chlápka nápadného jako sáňky v létě. Stál opřený o sloup kousek stranou.

„Ahoj" z jeho hlasu se mi trošku klepají kolena a srdce mám asi v kalhotách.
„Ahoj" usmála jsem se. Vzal si můj kufr a už mě vedl z letiště.
„Asi nemá cenu se ptát kolik tohle auto stálo, co?" Zasmála jsem se
„Mě nic, testuju ho pro Ferrari" zasmál se, otevřel mi dveře. A sám pak přešel na stranu řidiče. Konečně sundal to svoje "krytí" a podíval se na mě.

„Chyběla jsi mi " přiznal se na cítím že mi hoří tváře.
„Připravena na cestu?" Zajiskřilo mu v očích. Přikývla jsem a mohli jsme jet. Oproti tátovo starému autu je tohle boží, brácha má novější ale moc mě nevozí, zmetek..

„Tak co zatím líbí?" Vjíždíme do Monaka.
„Na to auto by si člověk zvykl " usmála jsem se a on se mnou.
„Je to tu nádherné" vykouknu z okýnka. Vždy mi Monako přišlo zajímavé a teď jsem tady.
...

„Tak jsme tady " otevřel mi dveře a já vešla do nejmodernějšího bytu, který jsem si kdy mohla jen ve snech představit.

„Máš to tady krásný "
„Díky" poškrabe se na zátylku.
Provede mě celým bytem a já nestačím se divit. Nejvíce jsem se zamilovala do kuchyně...
„Dáš si něco k jídlu?"
„Vařil jsi?" Usměju se na něj.
„Kdybys mi pomohla tak by možná něco poživatelného vzniklo " usmál se.
Odložila jsem si věci v pokoji a už šla za ním. Našla jsem ho v kuchyni už se zástěrou na sobě.

Společnými silami vaříme špagety. A u toho posloucháme písničky.
„Myslím že až teď teprve se kuchyně dočkala pořádného vaření a pořádné kuchařky" usmál se stál za mnou, cítila jsem jeho přítomnost, jeho tělo, jakoby stál přímo za mnou. Ale nestojí nebo aspoň doufám že nestojí.

...

Po jídle a po uklizení kuchyně jsme si sedli v obýváku se sklenkou vína.
„Povíš mi o době něco, Percevali ?" Kouknu na něj.
„Záleží co chceš slyšet..."
„Vše"
„To je hodně široký pojem"
„Tak dáme otázky?" Navrhnu
„Klidně, hlavně aby nebyly úkoly " zasměje se.
...

„Tak to mi chceš říct že ty jsi se narodila ve Francii ale pak jste odešli do Anglie?"
„Jo" smála jsem se
„A to jen kvůli tomu že tvůj nejstarší bratr málem podpálil školu?"
„Ano"
„To je šílený "
„Ne všichni mají dokonalé rodiny" joo už nejsme úplně při smyslech..
„A kdo říká že já mám dokonalou rodinu"
„Nikdo, vím že jsi to měl těžký ale pro každýho je jeho rodina dokonalá"
„To máš pravdu..."
„Já jsem taková celosvětová... moje mamka je z Česka... a táta je z Francie..."
„A jak se poznali?"
„Mamka byla s vysokou školou ve Francii na výletě a tam se s tátou srazili... vím že se táta strašně bál že z toho bude mít velký průser a tak se o mamku staral celý den a tak nějak se to stalo"
„Já ani nevím jak se rodiče poznali... nějak mi nikdy nedocházelo že se lidé musí najít aby byli spolu a vždy jsem viděl jak si byli souzení, mamce vždy jiskřilo v očích když přišel domů a byla mezi nimi i ta chemie i po tolika letech." Řekl a sklopil hlavu. Chytla jsem ho za tvář a pohladila ho.
„Měli štěstí a jeden druhého"
„Než táta umřel řekl jsem mu že jsem podepsal smlouvu s Ferrari... V tu dobu to tak nebylo"
„Ale teď tam jsi a vedeš si skvěle a táta na tebe může být pyšný, protože se z tebe stal krásný kus chlapa, který je ve formuli jedna úplná jednička... ať se jde Verstappen bodnout " zasmála jsem se a on se mnou.
Chvilku sedíme v tichu...

„A ty jsi vyrůstala jako nejmladší dítě?"
„Jojo mám dva starší bratry"
„Taky mám dva ale já jsem prostřední "
„Škoda že nemáš sestry konečně by od nich byl pokoj" zasmála jsem se
„Jak jako pokoj?" Uchechtl se
„S jedním žiju máme od sebe pět let, Leonard, a pak ten nejstarší Frederick ten je teď v Londýně a učí na škole..."
„Vaši rodiče byli taky kreativní na jména"
„No to jo..."
„Ale počkej Fred málem podpálil školu a teď je učitel?" Jooo to jsme mu taky říkaly
„Noo na to je strašně háklivý... dělá že se to nikdy nestalo" uznale přikývne.
„Arthur, ten mladší, závodí v formuli dvojce a Lorenzo je zase velký pan podnikatel " proč mi přijde že se všemu smějeme?
…
„Můžeš mi prosím zahrát " opřela jsem se o jeho klavír. Zasmál se ale stejně přešel ke klavíru a zahrál.
Hraje krásně, pro člověka by se zastavil úplně čas. Nemusela jsem myslet a nechala jsem se unášet na vlnách tónů, které hraje.
Mírně jsem se vlnila do rytmu. A vůbec si nevšimla že přestal hrát dokud jsem necítila jeho ruce na mých bocích.