Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Jak se otec smilovává nad dětmi, tak se Pán smilovává nad těmi, kteří se ho bojí. (Žalm 103, 13)
V domě vládlo ticho, můj otec mé chování vyčetl, se slovy, že jsem ho zklamal a již se mnou týden nemluvil. Cítil jsem se tedy ve vlastním domě nekomfortně, když jsme se ráno potkali, tak mi jenom odpověděl na pozdrav, ale ani během večeře jsme si spolu nepovídali jako kdysi.
I přes to, že jsem se omluvil, tak své jednání nezměnil.
Já nadále vykonával svou práci, vzal jsem si více výuk v institutu, staral se o dům a zahradu, vědomě se zaměstnával, abych přešel na jiné myšlenky.
Vzal jsem si svoje tenisky a obléknul si bundu, abych mohl vyrazit na nákupy pro paní Seo Ju-hyun, která mi poslední týden nabídla kdyby útočiště, jelikož i když zjistila od mého otce, co jsem provedl, tak nad tím jenom mávla rukou, ať si nedělám starosti, že v mém věku dělala horší věci a otec se jistě uklidní.
Zkontroloval jsem, zda mám vše potřebné a svůj batoh si poté přehodil přes levé rameno.
Otevřel jsem dveře, ale udělal krok dozadu, když se přede mnou zjevil muž s černými vlasy, který se chystal zaklepat.
,,Kam máš namířeno, Taehyungu?" optá se.
Vyhýbal jsem se mu, ze začátku vědomě, ale kvůli povinnostem poté i nechtěně. Neměl jsem moc časů, potkávali jsme se v institutu a když přišel za mým otcem, tak jsem byl buď venku nebo ve svém pokoji.
,,Jdu na nákupy, pro paní Seo Ju-hyun." odpovím.
Poupravil jsem si poutko od svého batohu a prošel kolem něho, abych po sobě mohl zamknout a vyrazit do krámku.
,,Odvezu tě." řekne.
Otočil se a vzdálil se od hlavního vchodu, rozešel se ke svému autu a já rozpohyboval svoje nohy, abych ho dohnal.
,,Nepotřebuji odvoz, pane Jeone, ale děkuji."
Někdy mě udivuje, že se nikdy nezeptá, zkrátka mi vše ledabyle oznamuje. Opravdu jsem však neměl potřebu s ním jet, necítil jsem se na společnost a především jsem byl kvůli němu nejistý.
Jungkook otevřel dveře od spolujezdce, ale poté se opřel o své auto a zpříma se na mě zahleděl.
,,Vyhýbáš se mi z nepodloženého důvodu, který si tvá hlavička vymyslela. Už mě to začíná unavovat, Taehyungu." vysloví.
Cítil jsem se svým způsobem provinile, byl vůči mně laskavý, takže mé chování nebylo patřičné, ale uvnitř jsem měl pocit, že je něco špatně, že moje poznatky, který jsem vypátral, dávaly smysl, i když jsem je nedokázal zcela spojit do jedné.
