Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Když budeš brodit vodami, budu s tebou, a když řekami, nepotopím tě, když půjdeš ohněm, nepopálíš se a plamen nebude hořet na tobě. (Izajáš 43, 2)
Cítil jsem jeho horký jazyk, který jezdil po mé rozpálené pokožce na krku, vnímal každý jeho pohyb, jak mi ruce pevně svíral nad hlavou a se svým klínem se třel o ten můj.
,,Jungkooku."
Vyslovil jsem jeho jméno, jakmile jsem se probral a pohotově se posadil, až se mi zatočila hlava.
,,Ano?"
Měl jsem pocit, že omdlím, když jsem ho spatřil stát kousek od mé postele, držící hrníček s čajem v ruce. Můj mozek se chvilku nenačítal, byl jsem vyvedený z míry, že se mi o něm zdálo, opět něco tak ohavného, a ihned ho poté spatřím, kdyby to byl stále sen, ovšem nebyl.
,,O čem se ti pak zdálo, Taehyungie?" optá se.
Zhluboka jsem vydechl a více se přikryl dekou, na jeho rtech se rozlehl křivý úsměv, který mi byl dobře známý, ale nyní ve mně vyvolal o tu větší rozpačitost a na moment jsem sklopil pohled, abych snad uklidnil sám sebe.
,,Nic se mi nezdálo. Co tady děláte?" optám se.
Vychrlil jsem to ze sebe tak neskutečně rychle, ani jsem se nenadechnul a vyhýbal se očnímu kontaktu.
,,Přinesl jsem ti čaj a chtěl tě probudit, protože jsi zaspal a za dvacet minut máme sezení v institutu." odpoví.
V sekundě jsem se podíval na svoje hodiny, který doopravdy ukazovaly již po osmé hodině a v půl deváté na nás bude čekat náš nejmladší student. Čísla mi byla ovšem zakryta, jakmile položil hrníček s čajem na můj noční stolek a já nabral odvahu, abych se na něho podíval a kývl.
Již nic neřekl, opustil můj pokoj a já si na moment zakryl obličej, měl jsem i nutkání kdyby potlačit pláč, ale tahle chvilka mi byla nesmírně nepříjemná. Zhluboka jsem vydechl, ač mi to šlo těžce, bylo mi na zvracení, ale neměl jsem čas nyní řešit svoje pocity, okamžitě jsem se zvedl, abych mohl do sprchy a pustit na sebe vlažnou vodu.
Během deseti minut jsem se již obléknul, odběhl zpátky do koupelny, abych vyplivnul pastu a propláchnul ústa s vodou, než jsem se opět vrátil do svého pokoje a popadnul svůj batoh.
Seběhl jsem schody dolů, kde již čekal Jungkook, ale já se na něho ani nepodíval, ani nepromluvil, v hlavě jsem se totiž modlil k Bohu a opět prosil o odpuštění. Obléknul jsem si bundu, vzal si svoje tenisky a vyběhl z bytu, hledal jsem klíče v batohu, abych mohl zamknout, jelikož tu otec již nebyl, ale překvapila mě skutečnost, že to udělal Jungkook.
Stále měl náhradní klíče, který mu dal můj otec, když jsem byl nemocný a nechápu, že je má furt, ale jak znám svého otce, tak mu je nechal vědomě a já věděl, že do toho nemohu zasahovat.
