Útěk z Olympu

Tábor polokrevných

   Dolů výtahem to trvalo asi 3 minuty. Uvnitř výtahu to zapípalo a dveře se odevřely. Spatřila jsem velkou, prostornou místnost, natřenou na bílo a skoro prázdnou, až na dvě křesla, schodiště vedoucí do "posledního" patra a stráždníka Williho. On jediný se nezměnil, ale celá místnost ano. Ještě před čtvrt rokem to byla spíš neudržovaná místnost, ale teď už ne.

   Díky nedávné bitvě, která se přesunula až na Olymp. Titáni versus Polobohové, neboli Kron (vůdce Titánů) proti Percymu Jaksonovi (syna Posejdona). Polobohům se tuto bitvu podařilo vyhrát a já jsem měla možnost se spřátelit s mnoha polobohy- Percym Jaksonem, Thálií Gracevou a Anabeth Chlaseovou, která se stala mou nejoblíbenější kamarádkou. Když Anabeth nechodila do školy, jezdila na Olymp, dohlížet na rekonstrukci, protože byl hodně poškozený a tak jsme se viděly hodně často. Vyprávěla mi o jejich dobrodružstvích a co je v New Yorku nového. Jenže když byla rekonstrukce hotová, už neměla povolení navštěvovat Olymp a tak jsme se mohly vidět jen po bohyni Iris- přes duhu.

   Až teď jsem si uvědomila, že jenom stojím a koukám se na bílé křeslo. Svižným krokem jsem došla k Willimu a usmála jsem se. Vypadal stejně jako obvykle. Měl Krátké, hnědé vlasy, modré oči, silnou postavu a uniformu. 

   "Ahoj Wille, ráda tě zas vidím,"pozdravila jsem ho.

   "Já vás také, zase se plížíte ven?" Sarkastický úšklebek si neodpustil.

   "Tak trochu, ale už se sem nebudu vracet. Takže je to asi naposledy, kdy se vidíme."

Nervózně jsem přešlápla a upravila jsem si tričko, které se mi vyhrnulo.

   "A kam půjdete?" Zeptal se mě poněkud sklesle.

   "To ještě nevím, ale chci vidět celí svět."

   "Doufám, že se vám to splní," podal mi ruku na rozloučenou a já ji přijala.

   Jakmile jsem se rozloučila s Willem, dostala jsem se na Pátou Avenoe a zabočila doprava. Zarazila jsem se až u kavárny (Starbucks cofee), kde byl obrovský plakát průzračného moře a u něho, bylo napsáno: Long Island. Ten plakát se mi děsně líbí, a tak jsem si řekla: *Proč bych se tam nemohla podívat?* Zavřela jsem oči, představila jsem si ten plakát, ale v reálu a špičkou pravé nohy jsem se pootočila. Byl to pocit, jako kdyby mě do sebe vtahla černá díra a vyhodila mě na mokrý písek. Musím uznat, že to přemisťování mi zatím moc nejde, ale musím to trénovat.

   Otevřela jsemoči a uviděla jsem zářící hvězdy na tmavě modré obloze. Moře omývalo břehy a naráželo do černých kamenů. Pomalu jsem vstala a otočila se od moře na opačnou stranu, kde končila pláž a začínala růst tráva a stromy. Vítr mi cuchal dlouhé blond vlasy a do očí mi vháněl slzy.

    Ale i přes rozmazané vidění, jsem spatřila nádherné údolí, které se rozléhalo na míle daleko. Vylezla jsem na jeden z černých kamenů, abych měla větší rozhled. Ten pohled mi vyrazil dech. To musí být Tábor polokrevných, o kterém mi vyprávěla Anabeth. Nikdy jsem ho nemohla navštívit, ale teď tady sem a jsem šťastná. Zase uvidím Anabeth, Percyho, Tisona- Percyho bráchu (kyklopa) a satyra Grovera. Všichni jsou děsně fajn a moc se na ně těším.

    Seskočila jsem z kamene a vydala jsem se po úzké cestičce, která vedla do středu tábora. Nalevo od sebe jsem uviděla jídelnu, stříbrné koše, do kterých dávali Bohům jídla, a ty se proměnila na nádhernou vůni. Jednou mi to taky poslala Anabeth, když sem jí tenkrát pomohla na jedné výpravě. 

   Přišla jsem k jednomu stříbrnému koši a dala jsem do něj jeden z táců ovoce, který tu někdo nechal. Zašeptala jsem: "Zeus a Héra," oblak voňavého kouře se vznesl do vzduchu a já jsem se už necítila tolik provinile, že jsem je opustila.

   Zhruba 2 hodiny mi trvalo, než jsem prošla zbytek tábora. Viděla jsem šermírnu, kovárnu, stáje- kde jsem zahlédla jednoho pegase a podle toho jak mi ho Anabeth popisovala, jsem poznala, že je to Blecjek. Prošla jsem sad, kde byly ovocné stromy a jahody. Nádherně to tam vonělo, i když  bylo kolem jedné v noci. Nakonec jsem zamířila ke srubům, kde jich bylo původně 12, ale díky Percymu se i ostatní sruby menších Bůžku dostavěly nedávno. Prošla jsem kolem Poseidonova srubu, který byl z modrý skály a na něm rostly mořské rostliny a hvězdice. Ale když jsem procházela kolem srubů Dia a Héry, na chvilku jsem se zastavila. 

   Lákalo mě se podívat do obou srubů, ale nakonec jsem si vybrala jen Héry. Pootevřela jsem dveře matčiny srubu, vešla jsem dovnitř, ale nebyl to zrovna útulný pokoj, spíš působil poněkud chladně. Střechu podpíraly mramorové sloupy a uprostřed místnost byla socha Héry.  Upírala na mě oči, jako by byla živá. "Flyonéro, musíš se vrátit, až to tvůj otec zjistí, že jsi utekla,... bude rozzuřený." *Ta socha na mě... promluvila? Ne to přece není možné, asi si se mnou hraje jen moje fantazie. Rychle jsem zabouchla dveřmi srubu a utíkala jsem od něho pryč.

   Zastavila jsem se až u potůčku, který protékal lesem. Namočila jsem do vody ruku a ledovou vodu jsem si opláchla obličej, protože se mi oči začínaly klížit. *Jsem strašně unavená a musím se někde vyspat, ale v matčině srubu... to ně! Snad by mě pan Cheyron nechal přespat v hlavní budově.* S nadějí jsem si pomyslela a představila jsem si ji, jak mi jí Anabeth popisovala. Dvoupatrová dřevěná budova se čtiřmi okny a dvěma podpírajícími sloupy terasu. Pravou nohou jsem se pootočila a černý vír mě do sebe vtahl.

Děkuji za vaše komentáře, které mě potěší a inspirují mě psát dál. Doufám, že se vám zatím tato kapitolka líbila, i když byla trochu nudná. :D