Útěk z Olympu

Cheirón

   Narazila jsem do nějaké police a spadla jsem na dřevěnou podlahu. Divně to tu páchlo, jakoby už rozkladem. Pomalu jsem se začala zvedat, a když jsem si stoupla, uviděla jsem ten nepořádek, co jsem způsobila. Všechny ta poličky na zdi, byly popadané a předměty na nich také. To snad není možný, že bych byla tak levá? Ptala jsem se sama sebe. Na zemi byly rozbité vázy a další různé předměty. Pod jednou policí, byl růžovočervený šátek a u něho cedulka. Zvedla jsem ji a dala si ji před obličej, tak abych ji přečetla: ANNABETH CHASEOVÁ A PERCY JAKSON, ŠÁTEK BOHYNĚ AFRODITY.

   Při pomyšlení na bohy jsem papírek rychle odhodila. Jak jsem mohla být tak hloupá a myslet si že to otec nechá být, až zjistí, že jsem utekla? A co když jsem v nějaké pasti Hefajsta, který se chce zase pomstít matce, že ho vyhostila z Olympu? Začínala jsem pomalu panikařit.

   Něco zapištělo a bylo to u mojí nohy. Vyskočila jsem asi půl metru do vzduchu, protože jsem se lekla a  bouchla jsem se o strom. "Au!" Vykřikla jsem bolestí a rukama jsem se popadla za hlavu. Ta věc, která mě tak vylekala, byla myška, jenom myš v krásném bílém kožíšku a černými oči. Proběhla kolem mě a schovala se do díry v dřevu. Nad tou hloupostí, že se leknu, z malé myšky jsem se zasmála.

   Pode mnou se začaly ozývat "kroky" pak něco zavrzalo a já se šla schovat pod jednu spadlou polici. "Je tu někdo?" Ozvalo se ze zdola a v podlaze se objevila odevřená dvířka od podkroví. Dole to zadupalo, to není možný, že by..., to jsou kopyta? To musí bít pan Cheirón!

   Pomalu jsem slezla z podkroví a podívala se na pana Cheiróna, vlasy měl hnědé s prošedivělými proužky, postavu měl silnou, ale od pasu dolů měl koňské tělo-je totiž kentaur. "Dobrý den. Teda dobrý večer, z toho času jsem trochu zmatená. Moc se omlouvám že jsem vám na půdě způsobila..." Nenapadlo by mě žádné slovo, ale pan Cheirón mě doplnil. "Pohromu, to ano. Ale to nevadí. Rád vás zase vidím, čemu vděčím za tak milou návštěvu?" Místy se zasmál, ale úsměv mu s tváře nezmizel, i když jsem zchodila jeden obraz se satyry. 

   "Pane Cheiróne, já jsem vás chtěla požádat, jestli bych tu nemohla nějakou dobu zůstat." Trochu jsem se začervenal, ale kentaur to přešel bez povšimnutí. "Ale proč by jste chtěla zůstávat tady, když bydlíte na Olympu?"  Jeho hlas zněl trochu pobaveně, až zároveň zvídavě. Takhle většinou mluvil, když mi přednášel řecké dějiny, se zanícením a trochu se zábavou. Byl to můj učitel, protože rodiče na mě neměli čas a Bohyně Athéna zase nervy. 

   "To je na dlouho," odpověděla jsem poněkud sklesle. "Samozřejmě že vás tu nechám jak dlouho budete potřebovat, ale kdyby jsete mi chtěla říct co vás tíží... " potměšile se na mě podíval-já věděla že mi čte pocity-a pokračoval dál. "Že rád vás vyslechnu, kdykoliv." 

   Asi o půl hodiny po katastrofě v podkroví, jsme seděli v útulném obíváčku, kde byli dvě křesla, tři obrazy s kentaury a pět poliček s fotkami různých hrdinů. Cheirónovi jsem začala vyprávět o tom, že jsem utekla z Olympu, co mě tížilo a o tom, že unesli Hádova syna Nica. Jakmile jsem mu tahle všechno vyklopila, seděl zamyšleně a mnul si neoholenou bradu.

"Tak, to je v skutku, nepříjemná situace," promluvil, asi po deseti minutách.

"Ale co s tím budeme dělat?" Zeptala jsem se vyčerpaně. Odpověď si rozmýšlel dlouho.

"Nejdřív musíme zjistit, kde Nika drží a potom... vyslat výpravu, aby ho našla." 

V hlavě se mi točilo tolik otázek, že jsem nedokázala z toho zmatku, vyslovit ani jednu. Proč by ho někdo unášel? A jestli ano, tak kdo? A spoustu podobných otázek. 

   Na nejvyšší poličce byla vystavena fotka a zdálo se mi, že tam je Pery a Annabeth. Vstala jsem z pohodlného křesla a šla se na fotku podívat blíž. Ano, doopravdy tam byla fotka s Percym a Anabeth, ale za nimi ještě v pozadí stáli dvě postavy. Snažila jsem rozluštit povědomé rysy postav a pak mi to došlo. Jeden z nich byl Grovr- Percyho ochránce- satyr-a ten druhý s jedním okem- Percyho bratr- kyklop.  

   "Sem na poličku si dávám mé nejoblíbenější hrdiny a věci z výprav," promluvil za mými zády Cheirón. Trochu mě vylekal, ale dál jsem upírala zrak na tuto fotku. Vlevo od ní ležely další fotky z různých dob a předměty. Ležel tam Minotaurův roh, zrezivělý meč z božského bronzu, řecká přilbice, kus Hádova pláště a spoustu dalších věcí, ale ta která mě nejvíc překvapila, byla fotka Luka Castellana. 

   "Jakto že je tu Luk, vždyť málem zničil Olymp," řekla jsem trochu pobouřeně. "Ano, pokusil se zničit Olymp, ale nakonec se obětoval pro to, aby Olymp zůstal a Bohové taky. Myslím, že by bylo neuctivé ho na této poličce nemít. Nakonec byl statečný a nebál se smrti." Pronesl hrdě kentaur. Trochu jsem se styděla, že jsem si neuvědomila i tu druhou stranu a bylo mi Luka líto.

   Najednou se v pokoji objevilo vysílání Iris a uprostřed stál Dionísos. Odkašlal si a podíval se na Cheiróna. "Zůstanu na Olympu trochu déle, než jsem čekal, takže tábor dočasně povedete a..." Zastavil se v půli věty, protože až teď si uvědomil, že tu není Cheirón sám. "Flyonéro?" Zeptal se ohromeně. Nemohla jsem se hýbat, protože do vysílání Iris se objevila postava mého otce. 

   Rychle jsem sebou škubla a přemístila se za velkou skříň, ale asi jsem musela strčit do jedné z poliček, protože jsem uslyšela ránu, jako když něco spadne. 

   "Co to bylo?" Zeptal se otcův hlas.

   "To jsem asi kopytem do něčeho strčil," zkusil to ututlat Cheirón.

   "Ale já jsem viděl Flyonéru," oznámil zmateně Dionísos.

   "Kde by se tu vzala, je ve svém pokoji," pronesl Die chraplavým hlasem.

   "Tak dobře. Tábor polokrevných povedete dočasně vy, Cheiróne." 

   Vysílání Iris se přerušilo a zbytky duhy zmizely.

   "Tak to bylo jen o fous," řekl kentaur a otřel si kapičky potu z čela. 

 Líbí? :D