Útěk z Olympu

Otázky na minulost

 Ahoj! Po takové době zase další mala kapitolka.  :D  Jak by se vám líbil milostný trojúhelník mezi Flionérou, Michaelem a Dillonem? Byla bych moc ráda za komentáře a doufám, že se vám to bude líbit. Boužel nebudu moct psát do konce tohoto měsíce, protože jedu na dovolenou. :(                                        Pěkné čtení! :D

    "Co se to tam stalo?" Zaslechla jsem hrubý hlas blízko mne. Asi jsem ležela na něčem mněkém a páchlo to tu desinfekcí. Takž jsem na ošetřovně, pomyslela jsem si, ale byla jsem moc slabá, abych odevřela víčka, natož pohla rukama.

  "To doopravdy nevím, ale byla to neuvěřitelná energie. Nikdy jsem nic takového neviděla...teda spíš necítila." Odpověděl hrubému hlasu dívčí hlas a připadal mi jako té dívky z jídelny, která mě vytočila. Ale tet´ mluvila spíš obdivuhodně, než sarkasticky.

   "Myslím, že je to ona." Odpověděl ji.

   "Ale to nemůže být ta... z proroctví. To mam být já a ty, Dillone! Vždyť tu věštbu řekl tvůj otec!" Zaječela hystericky ta holka z rána.

   "Kathyn! Copak to nechápeš?! Je to úplně stejné jako ve věštbě co pronesl Apolón, když navštívil náš tábor! Ona je ta předurčená a ty s tím nic neuděláš!" Vykřikl na Kathyn a já jsem měla strach z té věštby, co je prý o mně. 

   Uslyšela jsem jen prásknutí dveřmi a dívčí pofňukávání za dveřmi. Chudák Kathyn, ráno bia sice fakt k ráně, ale teď mi jí bylo líto. Ten Dillon-nebo jak se jmenuje-nemusel být tak drsný.

    Ještě chvilku jsem uvažovala nad tím, co kdo řekl, a pak jsem konečně rozlepila víčka. Doopravdy jsem ležela na pohodlném, mněkém lůžku a vedle mě byl malí stolek s nápojem. Jasně, to bude ten nektar, který mi dávala i mamka, když jsem si odřela koleno při pokusech naučit se na skateboardu. Nebudu popírat, že rodiče z  toho nebyli nadšení, ale mě to ohromně bavilo, i když jsem si už u toho zlomila ruku a měla jsem zpoustu odřenin. 

   Pomalu jsem si začala sedat a do obličeje mi dopadaly paprsky slunce z okna nalevo od mého lůžka, když jsem si sedla, uviděla jsem kolem sebe spoustu dalších lůžek a většina byla obsazená lidmi, kteří asi ještě spali,... a nebo, byli v bezvědomí, asi tak jako já před chvilkou. 

  Opatrně jsem vzala do ruky ucho hrnečku a druhou rukou jsem ho přidržovala ze spodu, protože byl těžký a já ještě slabá. Pomalu jsem se napila a do těla se mi rozlil pocit sytosti a tepla.

  "Už je ti lépe?" Zeptal se za mnou Michaelův hlas a já jsem se lekla. Hrneček, který jsem držela ještě před chvilkou v ruce, najednou vyklouzl a roztříštil se na malé střepy na dlaždicích. 

  "Promiň, nechtěl jsem tě vylekat," řekl sklesle a provinile se na mě podíval. 

  "To je v pořádku, cítím se už mnohem líp" a usmála jsem se na něho.

  Úsměv mi oplatil a byl jako před chvilkou, když sem přišel.

  "To jsem rád" a jeho úsměv se ještě protáhl. Sehnula jsem se, abych uklidila rozbitý hrnek, ale Michael mě zastavil a udělal to sám.

  "Mněla by sis, ještě lehnou. To jak si dokázala zmizet Tyfóna... to bylo úžasný. Nikdo tady v táboře by nic podobného nedokázal, ani nikdo z bohů!" Vykřikl nadšeně a v dálce se ozval hrom a slabý blesk. 

"Teda až na Dia," opravil se Michael a usmál se pobaveňě.

                                                                     * * *

  Po dlouhém dohadování a přemlouvání mě vzal Michael z ošetřovny. Sedli jsme si na pobřeží a povídali si o sobě. Michael žil donedávna pouze s matkou, která mu umřela, a jeho otec ho ještě neurčil. V táboře byl víc jak rok a pořád se cítil sám, prý až do teďka, když jsem přišla. Bylo mi smutno z toho, že mu umřela matka. Určitě to pro něho muselo být strašné a to jak sem se dostal bez satyra a úplně sám... to bylo neuvěřitelný. Spousta polobohů, kteří se sem pokoušeli dostat bez ochránce, tak je zabily nestvůry. 

  "A kde si žila ty?" Zeptal se mě po dlouhém vyprávění o sobě, což mi vůbec nevadilo, aspoň jsem nemusela lhát, ale otázky na mě, to už je těší. Já mu totiž nechci lhát.

   "No... žila jsem v New Yorku." Odpověděla jsem mu a vlastně skoro pravdivě, vždyť jsem skoro žila v New Yorku, teda spíš nad ním, ale není to až taková lež, ne?

   "Žila jsi s matkou nebo s otcem?" Zeptal se mě zvědavě a já neměla jinou možnost než mu znovu odpovědět, aby ho to neurazilo.

   "S matkou," a přitom jsem se pokusila o úsměv. No...je to taky lež, ale mě to připadá jako pravda. Matka se mi věnovala mnohem víc než otec. Jasně mně měl taky rád, ale měl toho spoustu na práci.

   "A jak ses sem dostala s ochrancem, nebo sama?" Ptal se mě dál Michael

"Flyo- Chlaro! Michaeli!" Zakřičel za námi známí hlas a bylo slyšet klapání kopyt. 

 Já s Michaelem jsme se otočily a oba najednou vykřikly: "Grovere?!"

 "Ahoj! Byl jsem na ošetřovně, ale tam mi řekli, že jsi už šla pryč." Doklopýtal sem Grover a sednul si vedle mě.

 "Jo, děsně to tam smrdí." Odpověděla jsem a ušklíbla se, při vzpomínce na ten pach.

 "To je fakt. Dezinfekce" a zavrtěl se.

 "Jak ti je? Máš nohu v pořádku?" Zeptala jsem se Grovera a podívala se na tu nohu, s kterou ho Tifón tahl.

 "Jo, vždyť jsi mi zachránila život, jsem ti dlužnej" a vděčně se na mě usmál.

 "Co si myslíš, že bych tě tam nechala umřít?" A přátelsky jsem ho šťouchla loktem do žeber.

 "Já vím, že ne, ale stejnak dík."

"To nestojí za řeč, Grovere."

"Jinak jak se cítíš, pomohl ti nektar?" Zeptal se a prohlédl si mně.

"Jo, cítím se skvěle" a usmála jsem se, popravdě jsem děsně ráda že sem Grover přišel v pravou chvíli, než abych musela Michaelovi dál lhát o mim bývalém životě.

"Počkat! Málem bych zapomněl, proč jsem přišel. Zítra večer hrajeme: Hru o Gýgésův prsten. Vymyslel jí Cheirón, tak se na ní připravte, ať nás zase nepřeválcují!" Zavýskal nadšeně Grover a rozběhl se k ostatním táborníkům, aby jim to řekl taky.

"Zřejmě se Grover zpamatoval brzo z toho, že ho táhl Tyfón," řekl Michael a oba jsme se rozesmály.

Líbí? :D