Útěk z Olympu

Nevlídné překvapení

Doufám že se bude líbit :) Užijte si čtení ;)  

  Dillon se vypařil spolu s prstenem a červené družstvo se rychle schovalo, že nikdo nepostřehl, kam se skryli. Naše modré družstvo pádilo co nejrychleji k potoku, ale začaly na nás padat větve a šišky. Ale někteří chytráci vylezli ze svých úkrytů, aby na nás mohly házet prudčeji šišky, takže se na arésovce vrhl náš modrý tým. Jenže červené družstvo přišlo arésovcům na pomoc, a tak se začalo bojovat a už jsme věděli že budˇ vyhrajeme mi a nebo červený tým.

   Stoupla jsem si za jeden strom, abych mohla lépe sledovat situaci a zkusit vymyslet válečnou strategii, ale v tom mi něco uhodilo do zad a přitisklo prudce ke stromu. Zalapala jsem po dechu a hlavou se bouchla o tvrdou kůru na stromě. Cítila jsem, jak mně čelo začíná pálit a pochopila, že sem se poranila do krve. Nemohla jsem rukama pohnout,protože mi je někdo držel za zády a tím pádem jsem nemohla dělat nic. 

   Otočila jsem hlavu, abych věděla, kdo mně drží, ale za mnou nestál nikdo, neviděla jsem nikoho jen sem uslyšela slabé zasmání u mého ucha a prudce jsem hlavou škubla stranou. Jenže jsem se nemohla vyškubnout, ani vykroutit z pevného sevření mužských rukou.

   "Tak snadné to nebude, co?" Zašeptal mi do ucha Dillonův hlas. Mněla jsem to tušit, že to je on, vždyť on jediný má Gýgésův prsten a je tím pádem neviditelný.

   "Neboj, s tím ani nepočítám, ale mohl by si začít něco dělat s tima kylama na víc, jinak pod sebou rozdrtíš každou holku," odsekla jsem úštěpačně.

   Zkusila jsem ještě jednou se vykroutit z ocelového sevření, ale nebylo to o nic lepší. Měla jsem celé tělo přitisknuté ke stromu Dillonovu váhou, ale jediné co jsem měla volné, byly mé nohy a rozhodně jsem je neváhala použít. Prudce jsem vykopla nohu dozadu a s trochou štěstí jsem trefila místo těsně vedle Dillonovo slabiny.

  Dillon vykřikl tak, až  se ostatní kolem ohlédly, ale nemohli vidět nic, když na sobě měl stále Gýgésův prsten. Jeho stisk povolil a já jsem se mohla krásně vyškubnout a utíkala jsem od stromu a Dillona dál. Věděla jsem, že to bylo asi až moc kruté, mohla jsme se trefit jen do kolene, ale to by mi nemuselo pomoct se od Dillona dostat pryč.

Ke mně se blížil udýchaný Michalel, zastavil se vedle mě, prohlédl si mě od hlavy až k patě a zeptal se: "Nestalo se ti nic? Máš poranění na hlavě, ale to by se mělo zahojit." 

 "Díky jsem v pořádku, ale nemusíš se o mě tak bát, sice tuto hru hraji s vámi poprvé, ale nenechám si tak snadno ublížit." Usmála jsem se a sáhla si na poraněné čelo. Sykla jsem, jak mě to zaštípalo. Je pravda, že malé rány bolí víc, než ty velké.

 "Radši se toho čela nedotýkej." Oplatil mi úsměv a pokračoval: "To jen že jsem uslyšel výkřik, jak si tam stála přitisknutá ke stromu, tak sem chtěl vědět jestli se něco nestalo."

 "Ne to byl Dillon, má na sobě Gýgésův prsten a není vidět. Přitisknul mě ke stromu a tak sem ho kopla..." A v tu chvíli jsem se začervenala, když sem si vzpomněla, kam jsem ho málem kopla.

 "Aha."

"Neměly by jsme se zapojit, a pomoct našemu družstvu?" Zeptala jsem se trochu rozpačitě.

"Jo, to bychom měly. Musíme něco vymyslet, nebo prohrajeme." A smutně se pousmál.

Chtěla jsem přikývnout, ale uviděla jsem jak se směrem ke mně pohybuje mech, praskají větvičky a obtiskují se stopy po nohou. 

 "Teď tě už chytnu a  nic mi v tom nezabrání, beztak vyhráváme," byl to už vzchopený Dillon a kráčel směrem ke mně. A začínala jsem se obávat, že má pravdu. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Náš modrý tým byl buď spoutaný, a nebo byli ve značné nevýhodě. Kathyn zrovna odzbrojila jednoho z Apolónův synů a ostatní z červeného týmu se na něho vrhli. Bylo jasně vidět, že červený tým je ve značné přesile a Dillon se ke mě a Michaelovy blížil čím dál rychleji.

  Nemohli jsme od něho utéct, to bychom mohli rovnou říct: *My se vzdáváme a klidně vás necháme vyhrát.* Tak to tedy rozhodně neudělám, ale ani druhá varianta nebyla o nic lákavější. Postavit se neviditelnému soupeři, to taky není zrovna ideální nabídka k výhře. Jenže co nám jiného zbývá? Pokud se nechceme rovnou vzdát?

  Uchopila jsem pevně do rukou svoji zbraň (černou hůl se dvěma ostrými hranami na koncích) a Michael udělal to samé, akorát se svým mečem a štítem. Mířící stopy v mechu už byly skoro u nás, byli jsme připravení, ale jak se můžete bránit a někomu dávat údery, když ho ani nevidíte? Je to jako si vzít při boji černou pásku přes oči a mířit jen podle instinktu.

   Dillonova silná pěst mně zasáhla přímo do hrudi, až sem skončila se zády v bahně a pocákalo tak i ostatní kolem mně. Jenže to byla výhoda. Jistě že být celá od bláta není nic úžasného, ale jak sem pocákala Michaela a pár dalších táborníků z červeného družstva, tak se ve vzduchu uchytilo pár pěkných skvrn a nepadaly dolů. Bláto muselo uvíznout na Dillonovi a my už jsme mohli vědět, kde přesně je, i když byl stále neviditelný.

  Vyskočila jsem na nohy a černou holí praštila Vší silou do Dillonova těla. Musela jsem trefit hrudník, protože se zakymácel a Michael mu s radostí k pádu pomohl tím, že ho štítem vykolejil z rovnováhy a Dillon se skácel do bláta, takže se jeho tělo začínalo rýsovat pod vrstvou bláta v kterém teď ležel. 

   Michael se usmál-protože mu muselo dojít, že už Dillon není v takové výhodě, když ho můžeme vidět a my dva proti Dilloovi máme převahu-ale stejně rychle, jak se mu na tváři objevil úsměv, tak stejně rychle zase zmizel, když se koukl za mě. V jednu chvíli jsem si říkala jestli vypadám doopravdy tak strašně od toho bláta, ale když sem zaslechla za svými zady hluboké zavrčení-které nemohlo být lidské-pochopila jsem,že se Michael nedíval na mě.

  Pomalu jsem se otočila a spatřila jsem černé zvíře s býlím, velkým chrupem. Nebyl to ani vlk, ani medvěd, ale spíš něco mezi tím. Srdce my začalo tlouct jako o život a silou vlé jsem nevykřikla. Až teď jsem si uvědomila, že všichni kolem mě jsou úplně zticha a pohledem hypnotizují mě i toho přerostlého, sírou páchnoucího vlka. Mohla bych se přemístit, ale nemohla bych tu nechat ostatní a i kdyby ta černá bestie stála hned za mnou a mohla by na mě skočit, kdybych se přemisťovala. Takže přemístit sem se bez té černé potvory nemohla a nechat tady ostatní taky ne. Musím něco udělat a to rychle.