Útěk z Olympu

Hra o Gýgésův prsten

  Konečně jsem přidala další kapitolku. Užijte si ji a pěkné čtení! :3 

    Po tom co odešel Grouvr a oznámil nám: Hru o Gýgésův prsten, jsme se s Maikem vydali ke srubům a prováděl mně po nich. Většině táborníkům se to nelíbilo, ale nenamítali nic. Akorát mě sjížděli pohledem, ale byl tam i náznak obdivu a respektu. Jenže jakmile jsme přišli do pátého srubu-Arésovců-Katlyn si svoje připomínky nenechala ujít. Ráno na ošetřovně, když jí ten kluk-Dollon-rozbrečel, bylo mi jí dokonce i líto, ale po těch urážkách co jsem si od ní musela vyslechnout, mi jí už  tak líto zase nebylo. Bylo vidět, že se z rána rychle vzpamatovala. 

    Z hlavní budovy se ozvalo hlasité zatroubení, které oznamovalo že je čas na večeři.

 "To už je tolik hodin?" Zeptal se Maik nevěřícně.

"No, asi jo, i když mě to přišlo, že dnešní odpoledne uběhlo děsně rychle," odpověděla jsem mu.

"Mě taky. S tebou se člověk nikdy nenudí" a spiklenecky se na mě podíval, až jsem se musela začervenat. 

*Nezačíná se mnou náhodou flirtovat?* Musela jsem se sama sebe zeptat, ale můj hlásek někdy hluboko v mozečku mi jako vždy odpoví tak, že to slyšet nechci:

* Co, blázníš, vždyť jen řek že se s tebou nenudí. To je dobře, protože já se s tebou nudím!* 

*Sklapni,už tě nechci poslouchat*

*No jak myslíš...* Odpověděl můj vnitřní hlásek a pak konečně zmlknul.

  "Měli by jsme už jít na večeři, jinak to všechno satyrové vyluxují, než tam stačíme přijít," mávnul na mě rukou abych šla za ním a já neměla námitky.

                                                                             ***

   "Hrdinové! Myslím, že už je čas na zahájení: Hry o Gýgésův prsten." Pronesl Cheyrón po večeři, když se všichni v jídelně utišili.

"Nejprve bych vám mněl vysvětlit pravidla, jelikož jsem tuto hru vymyslel teprve nedávno a dnes si ji zahrajeme poprvé." Cheyrón si odkašlal  a po chvilce pokračoval.

"Vaším úkolem je rozdělit se na dvě družstva a dostat se k Diově pěsti rychleji, než druhé družstvo. Tým který se dostane k Diově pěsti jako první, najde Gýgésův prsten a jeden člen z družstva si ho navlékne a bude moct dělat nástrahy druhému družstvu, které se musí podle trasy dostat bezpečně z lesa ven. Ostatní členové z prvního družstva pomáhají dělat nástrahy, ale nesmí být přistiženi druhým družstvem, jinak ty které druhé družstvo přistihne si může vzít jako zajatce. Upozorňuji! Zajatce můžete ozbrojit, ale ne spoutávat, mrzačit a zabíjet to je ZAKÁZANÉ!" Přidal důraz na poslední slovo, a přitom sjel pohledem Arésův srub a hlavně  na Kathyn-tu holku co je na mně vysazená už od první chvíle.

Po chviličce Cheyrón pokračoval zase normálním hlasem a očima jezdil po všech tábornících. "Vyhrává družstvo, které bude mýt největší počet členů a bude z lesa venku. Jsou povoleny všechny kouzelné zbraně. Budu dělat rozhodčího a polního lékaře. Ozbroj te se!" Mávnul rukou a stoly v jídelně se pokryly všelijakou výzbrojí.

 Když jsem si vybrala brnění na Hrudník, přilbu nabízeli mi i zbraně, ale ty jsem odmýtla,protože jsem měla svůj κοπτήρων-řezák. Moje zbraň vypadala jako dlouhá černá tyč a na obou koncích měla ploché, hrany ostří.  κοπτήρων jsem dostala k desátým narozeninám od otce a od mamky přemisťovací hodinky z diamantu-abych je tak rychle nerozbila, jako většinu věcí. Ty velice staré a cenné dárky mě od rodičů potěšily, ale klidně bych je vyměnila za normální, smrtelnou rodinu.

   Sruby se už začínaly pomalu rozdělovat do dvou družstev. Arésovci se spojili s Dionýsovým, Deméteřiným, Afroditiným a Héfajstovým srubem, čili s těmi největšímy. No a na nás zbyli Athénin, Apolónův, Hermésův a menší sruby. Normálně by Apolónův a Hermův srub byl přecpaný táborníky, ale většina táborníků sem do tábora nepřijela. Bylo to zvláštní, ale nechaly jsme to být, protože nám napsali dopisy na vysvětlení. 

   Všichni jsme se seřadily do dvou skupin. Naše družstvo mělo modré žíně na přilbách a druhé družstvo mělo červené. Tahle hra mi připadala hodně zvláštní tím, jak to všichni strašně prožívají, ale vždyť to je jen hra, ne?

   Vedle mě se z ničeho nic objevil Michael. Zalapala jsem po dechu, jak sem se ho lekla a otřela si čelo orosené potem z toho, jak jsem se lekla.

   "Doufám, že jsem tě nevyděsil" a provinile se na mě usmál-úplně jsem zapomněla na to, jak má nádherný úsměv. 

   "Ne, jsem v pohodě," ale ve skutečnosti jsem si říkala, jestli netrpím nějakými přeludy. Jak by se mohl z ničeho nic objevit? Třeba jsem si ho jen předtím nevšimla....

   Zaznělo zatroubení a vyvedlo mě z přemýšlení. Všichni se dali do běhu k Diově pěsti a já jsem běžela za ostatními. Předběhla jsem pár polobohú z našeho i soupeřícího družstva a hnala se dopředu za Diovou pěstí. 

   Už zbývalo jen pár metrů od velké hroudy hlíny, kteří se říká Diova pěst, ale Klaris do mě u potůčku strčil a já málem spadla do vody, kdyby mě něčí ruce nechytily za pás. Otočila jsem se, abych věděla,kdo mě zachránil před smočením ve studené vodě. 

   Musela jsem se trochu začervenat, když jsem poznala Michaelovu tvář a jeho paže jak mě svírají v obětí. 

   "Děkuju," dokázala jsem ze sebe sotva vypravit, bez zachvění hlasu. Bylo to, jako bych měla knedlík v krku a nemohla mluvit. Byl to zvláštní pocit a zároveň příjemný, až jsem se trochu zastyděla.

   "Nemáš zač," odpověděl mi rozpačitě, protože si všiml svých rukou na mém pasu a bylo znát ,že se začervenal. Odtáhl se ode mě a sklonil hlavu, jako by něco špatného provedl. Jenže v tom od Diovi pěsti zazněl radostný výkřik Dillona, jak v prstech svírá Gýgésův prsten. Naráz jsem si uvědomila, že Michael byl skoro u prstene a kvůli mně se vrátil, abych můj zadek neskončil v potoku. Lichotilo mi to, ale zároveň jsem se cítila strašně špatně, že naše družstvo přišlo o tak velkou výhodu. 

   Polobohové z našeho družstva, vrhali na mě a na Michaela mrzuté pohledy, z kterých mi bylo nanic. Až teď jsem si uvědomila, že budu muset za každou cenu vyhrát, jinak se můžu s nadějemi najít si přátele v táboře, rovnou rozloučit.