Útěk z Olympu

napadení

   V dálce zatroubil jelení roh a vytrhl mě ze snění. Opatrně jsem se zvedla z postele, abych neprobudila pana Cheiróna, který spal na gauči. Nechal mě v hlavní budově přespat, protože v ostatních pokojích bylo spousta krámů a do srubu mě radši nevzal, abych neprobudila polobohy. Snažila jsem se jít co nejopatrněji, ale když jsem prošla kolem gauče, kde spal kentaur, prkno zaskřípalo. 

   Cherión sebou poplašeně škubl, asi neslyšel zatroubení a probudilo ho to vrznutí podlahy. Cítila jsem se provinile, že jsem ho probudila a ještě víc z toho, že spal na gauči a já v postrly. Sice jsem se bránila, že by se měl vyspat ve vlastní posteli a že mě to nevadí spát na gauči, ale nenechal se odbít.

   "Omlouvám se pane Cheiróne, nechtěla jsem vás probudit," vysypala jsem ze sebe omluvu, když pomalu otevřel oči. "Ale kde pak, to je v pořádku. Stejnak bych řekl, že už troubil roh. Nemám pravdu" řekl mile a pomalu si sedl. 

   Po deseti minutách jsme vyrazili na snídani. Jídelna už nebyla tak prázdná jako včera večer, ale naopak úplně přecpaná. Byla hlučná a po stolech se rozprostíraly tácy s jídly. Došli jsme k prvnímu stolu, který by skoro prázdný, až na pár satyrů... a mezi nimi bil Grover! Super! Usmála jsem se tak, až mi zabolely koutky úst. Jakmile si mě Grover také všiml, usmál se taky a zamával mi na pozdrav. Postupně si mě začaly všímat ostatní a jídelna ztichla. Připadala jsem si jako bych nebyla ve své kůži, ale houfy polobohů si začali šeptat.

   "Tohle je-" začal mě představovat Cheirón, ale já jsem mu skočila do řeči. "Clara, jmenuji se Clara," vyhrkla jsem, aby Ceirón neřekl mé pravé jméno. Nechtěla jsem, aby věděli, že jsem nějaká bohyně. Ale naopak jsem chtěla být jako oni, teda spíš se tak cítit. 

   Cheirón se na mě nechápavě podíval a já mu pošeptala do mysli: "Nevadilo by vám, kdybych předstírala, že jsem taky polobůh? Chtěla bych si najít přátele a ne být jiná..." Poslední slova jsem už nedořekla, ale kentaur se na mě chápavě usmál. "Tak že... Chlara tu s námi zůstane a byl bych rád, kdyby jste se všichni," změřil si každého pohledem a pokračoval: "chovaly slušně." 

   "A koho je?" Zeptala se dívka, která se zvedla. Nechápavě jsem na ni hleděla. Kentaur si zamyšleně prohrábl vousy a odpověděl ji. "Clara... ještě nebyla určená." Až teď jsem si uvědomila, že se ptala, jakého boha jsem dcera, ale Cheirónova odpověď byla asi nejlepší. Dívka s černým copem po straně a silnou postavou se posměšně uchechtla: "Že by se k ní rodiče styděly přiznat?" A sedla si mezi smějící se houf u Arésova srubu. Její poznámka mě vážně vytočila, až jsem se málem neovládla a vyjela na ni. 

   S Cheirónem, jsme si sedly k satyrům, vedle Grovera, ale ten měl tázavě zvednuté obočí. "Vysvětlím ti to až později," utrousila jsem pořád naštvaná na tu poznámku, co řekla ta holka. Popadla jsem z nejbližšího stolu toust s vajíčkem a ukousla si. Bylo to dobré, ale na jídlo jsem neměla zrovna chuť

   Po snídani se Cheirón zeptal, kdo by mě tu mohl provést a přihlásil se jeden asi šestnáctietý kluk s blont, krátkýmy rozcuchanými vlasy a modrými oči. Byl vážně nádherný a něco mě k němu táhlo. "hrrh-já-taky," promluvil s plnou pusou Grover, div se neudusil. Neměla jsem tu nezdvořilost, a proto jsem jim neřekla, že jsem si tábor prošla kolem druhé v noci. 

   "Já se jmenuju Michael Jones," představil se mi a do obličeje mi začala stoupat horkost. Rychle jsem se odvrátila, aby neviděl, jak se červenám. Grover si toho všiml a uculil se na mě. "Tadydle je..." a začal mi ukazovat budovi, stáje, sruby, šermírnu a vše co jsem už viděla dnes ráno, ale to mi nevadilo. Líbilo se mi, jak mluví a když si nemohl zpomenout na výstižné slovo, tak se divně usmál a zárověnˇzamračil, ale bylo to roztomilé.

   "Sakra!" Vykřikl, když se koukl na hodinky. "Promiň, ale teď jsem měl mít hodinu šermířství. Grovere, mohl by si Claře ještě ukázat kovárnu a sady?" Zeptal se ho prosebně. "Jo, jasně. Hlavně si pospěš. Učí to pan Hall a tím přímením se nenech zmást, milej fakt není." Ušklíbl se Grover a vrhl na něj soucitně pohled. "Claro, ještě se uvidíme!" Zavolal na mě z vršku kopce a spěchal na hodinu.  

   "Tak se mi zdá, že se mu líbíš," zazubil se Grover a začal mě zpovídat.

   "Ale jdi, tak se chová ke každý, ně?" A v hlouby srdce jsem doufala v opak.

   "Tak to bych neřek. Spoustě holek se líbí, to jo, ale všechny ignoruje. Až na tebe..."nedokončil větu a kamarádsky mě šťouchl do ramene.

  "A neříkej mi, že se ti nelíbí," dodal, aby mě rozhodil ještě víc.

   "Tak fajn, vzdávám to. Jo líbí se mi, ale to nic neznamená," uzemňila jsem ho a šli jsme směrem k lesu. Grovr chtěl ještě něco dodat, ale na kraji lesa něco zašustilo.

   "To je jen vítr" řekl, když si všimnul mého vyděšeného vírazu.

   "Já bych řekla, že to ne-" přerušilo mě dívčí zaječení: "POMOC!" 

   Rozběhly jsme se do lesa a Grover kopytem zakopl o kořen. Chytil se mé ruky a strhl mě na tvrdou zem. "Grovre, vstávej!" Vykřikla jsem, ale v tu chvíli ho něco popadlo a vleklo ho to pryč. Rozběhla jsem se za ním, ale když jsem spatřila, co ho vleče, zalapala jsem po dechu. 

Děkuji za komentář MaJakubkova. :D

Líbí? Mám pokračovat? :D