Útěk z Olympu

Nestvůra

   To, co Grovera táhlo za kopyta, byla nestvůra se spousty dračími hlavami, obrovskýmy křídli, s kterými podle řeckých báj dokázala rozpoutat hurikány a zemětřesení. Byla velká asi 4 metry a narážela do stromů. Byl to Tyfón! V hrůze jsem zkameněla a vyjekla. V tu chvíli si mě nestvůra všimla a upřela na mě všechny hlavy.  Otec a matka mě učili, že kdyby se mi to někdy stalo, že potkám Tyfóna, mám se přemístit a nezůstávat v jeho blízkosti. Této nestvůry se bojí všichni bohové, je to totiž nesmrtelná a nedá se zabýt, ani nijak jinak zničit. 

   *Ale co asi mám tak udělat, když vleče Grovera? Musím uznat, že je to fakt divný, že ho táhne za kopyta, když se všude píše, že je nemilosrdná a že zabíjí hned na poprvé a teď ho vleče? Tak to mi fakt nedávalo smysl. *Ale Grovera fakt nenechám zabít, ne?*

   Potřebovala jsem, aby se obr vzdálil od Grovera a nechal ho na pokoji, protože kdyby ho zabyl už by se nevrátil z podsvětí, ale já jsem nesmrtelná- i když si tím nejsem zrovna 2x jistá.

   Zhluboka jsem se nadechla, abych sebrala všechny zbytky odvahy, která ve mě zůstala a křikla jsem na obra: "Hej!" Ty kříženecká obludo! Chyt si mě, jestli to dokážeš!" Rychlostí blesku jsem vystartovala z lesa a Tyfón za mnou, kdybych byla normální člověk a běžela nejrychleji jak člověk dokáže, tak je po mě. To je zase moje výhoda, ale Tyfón umí běhat fakt slušně. Jediné co mě pohánělo pořád dopředu, byla moje božská krev a to, že jsem vyprodukovala tolik adrenalinu, že jsem se už nebála.

   Zahnula jsem k sadu a doufala, že ho měká hlína zbrzdí, abych měla čas vymyslet nějaký plán. Jenže přede mnou se objevil obrovský hurikány a začal do sebe vtahovat všechno poblíž, dokonce vyrval 3 jabloně z kořenů. Pomalu se blížil ke mně, a když jsem zahlédla Tytónovu hlavu, poznala jsem, že se usmívá. On si myslí, že mě dostal, co? Ale to v žádném případě! Říká se, že bohové, kteří se narodí, mají úplně jiné schopnosti než jejich rodiče, jo ale já nejsem: všichni. Taky jsem zdědila dar po svých rodičích a umím ho použít.

   Rychle jsem se svalila na bok abych unikla hurikánu, který se přehnal kolem mě a to jsem se musela pořádně držet země, aby mě nevtahl dovnitř. Jakmile jsem se doplazila po čtyřech z dosahu hurikánu stoupla jsem si a napřáhla ruce směrem k hurikánu. Začala jsem se ukrutně soustředit a prosit matku, ať mi trochu pomůže. Po chvilce příšerného soustředění na hurikán, konečně zmizel a mezi zataženými mraky prosvitlo slunce. "Díky mami," zašeptala jsem a rozběhla se dál, kolem jahodníků.

   Zrovna jsem probíhala uličkou, mezi jahodníky a ucítila pálící se gumu. Co to je? Vždyť tady nejsou žádné pneumatiky. Něco mě zaštípalo na patě. Automaticky jsem se podívala proč mě to tak pálí a zjista jsem, že ta pálící se guma je ve skutečnosti moje teniska. Kolem mé boty se sápaly oblizující plameny a za mnou na trávě se dělala cestička ohně a snažila se mě dostihnout. Ten oheň, který se za mnou sápal, byl z jedné dračí hlavy nestvůry. *A to jsem si myslela, že jsem ho ztratila*.

   Okamžitě se potřebuju dostat k vodě, protože mě plamínky na botasce začali pálit čím dál víc a na přemístění vody jsem nemohla plýtvat energií. Potůček! Blesklo mi hlavou. Znovu jsem zamířila do lesa a tou samou cesto jako dnes ráno jsem se vydala, abych našla potok.

   Zahlédla jsem lesknoucí se hladinu potoka a zrychlila ještě víc, i když jsem na čele měla kapičky potu a celé tělo mě bolelo. Už jenom kousek, už jenom kousek.... opakovala jsem si stále dokola, abych nemyslela na tu příšernou bolest na noze. 

   Když mi chyběl asi jen 1 metr od potůčku, odrazila jsem se od země a skočila do příjemně chladné vody. Vydechla jsem úlevou, ale stále se ke mně blížil Tyfón a cestou chrlil oheň. Jeho křídla ho vznášely, a proto byl lehčí a tím i rychlejší. 

   Jediné, čím bych ho mohla na chvilku omráčit by bylo uhasit mu plamen v tlamě. Pomalu jsem vznesla vodu do vzduchu a začala z ní vytvářet jednotlivé koule vody- pro každou hlavu jednu- tak aby uhasily oheň v tlamách nestvůry. Jakmile byla nestvůra pár metrů od řeky, každou vodní kouli  jsem mu napálila do tlamy. Tyfón se polekaně  začal dusit a já měla jedinou příležitost ho přemístit. Ale až teď jsem si uvědomila, že kolem druhé strany potoku stojí všechny děti z tábora a mezi nimi i zmatený Grover.

   "Skrčte se a zavřete oči!" Vykřikla jsem na všechny, ale jen dál strnule stáli. "Hned!" Zakřičela jsem na všechny a tentokrát už konečně poslechli. Bylo to jen o chlup, protože jsem se začala přeměňovat do mé původní podoby. Ve skutečné podobě vypadám spíš jako motorkářka, i když to k mým vlastnostem nesedí.  Mé blond vlasy se začínaly barvit do hnědé, mé normální oblečení se proměnilo na černé, upnuté rifle, tričko na tmavé tílko s obtaženou ,koženou bundou. V levé ruce jsem držela černou tyč s obou stran mněla ploché, ostré hrany z božskéhu bronzu a v pravé ruce jsem svírala diamantové hodinky se zvláštním očíslováním, než u běžných. Celá jsem zářila nadpřirozeně a vyrostla o dobrý metr. 

   Na hodinkách jsem pootočila -90° S -60 W- respektive souřadnice Alijašky, tam nestvůry a Bohové nemají takovou moc. Zmačkla jsem kolečko nahoře na hodinkách a namířila s ním na Tyfóna, představila jsem si ledové kry a zmrzlou krajinu zapadanou sněhem. Vytryskl ze mě proud energie na Tyfóna až se rozpadl na malé částečky a přemístil. Takovým návalem energie a vyčerpáním se mi zamotala hlava a já uslyšela jsem šplouchnutí mého těla o hladinu řeky. Doufala jsem jen v jedno, že všichni mě poslechli a nedívali se na mě, jinak by se rozpadli na prach z vidění takové energie najednou.

Omlouvám se, že to trvalo dlouho, ale doufám, že se vám to líbí.                                      Budu ráda za váš názor :D