Srdce z olova

Kapitola druhá: Zmetek ve tmě

O pár hodin později, kdy obě hříbata byla na světě, Elizabeth zamířila do města. Potřebovala dokoupit materiál na opravu stájí, a sehnat někoho kdo jí je pomůže opravit. Většinu by zvládla sama, ale zvedání trámů na ni bylo trochu moc.

Jela pomalým, klidným krokem na Venmis, jedinečně bílé kobyle. Jedinečná nebyla její barva ani schopnosti, v tomto směru byla úplně obyčejný kůň. Co na ní bylo jedinečně, byla její povaha a její oči: modré jako azurové moře, hluboké jako oceán a upřímné, no, jako oči koně.

Chvíli po poledni projížděla kolem rozvrzané brány, označující hranici Helldorada, a počítala co všechno musí dokoupit, když ji z úvah vytrhl hrubý, neznámý hlas.

„Hej, krasavice! Slez z tý herky a poď se se mnou napít!“ Elizabeth otočila hlavu. Zrak jí padl na otrhaného, špinavého muže s lahví v ruce.

„Ne, děkuji. Možná jindy.“ odpověděla odměřeně a jemně pobídla koně.

„Ale notak, co může takovou krásku zajmat víc než pořádnej chlap?“ nedal se odbýt, vstal a chytil Venmis za uzdu. V další chvíli ležel na zemi a skučel: Elizabeth mu uštědřila ránu rukojetí biče.

„Omlouvám se, snad budete mít příště více štěstí.“ řekla s úsměvem a pokračovala v cestě.

Za pár minut dosáhla svého cíle: dílny místního tesaře. Uvázala Venmis před vchodem a vešla. V paprscích světla, pronikajících okny, se vznášel prach. Po celé místnosti bylo roztahané dřevo: fošny, trámky, trámy, rozdělaný nábytek, odložené nářadí a sem tam i nějaké drobné. Téměř uprostřed místnosti, u dlouhého stolu, seděl truhlář, a s tichým klením vyřezával ornamenty na židli.

„To mi řekněte kterej blbec si tohle vymejšlí...židle je od sezení, a ne od koukání.“

„Pane Woodesi?“

„Co?“ vyjekl Woodes a vstal. „Aha, slečna Cavalryová. Co vás sem přivádí?“

„Potřebuju materiál na opravu stájí.“

„Jakej? Lepší dřevo nikde jinde neseženete, madam.“

„Trámy, prkna, skoby a hřeby.“

„Žádný problém, madam. Odvezete si to hned, nebo někdy jindy? Nebo ho mám nechat někam doručit?“

„Jako obvykle, dovezte mi ho na farmu, složte to vedle stájí.“

„Samozřejmě.“

„Nevíte náhodou o někom, kdo by mi pomohl s opravou?“

„Podívejte se po saloonech, tam by se určitě někdo našel. Přinejhorším tam pošlu někoho ze svých chlapů.“ Obchod byl rychle vyřízen, a když se domluvili na ceně a množství, zamířila Elizabeth do nejbližšího saloonu. Patřil k největším ve městě, hosty se to tam jen hemžilo a o lehké dívky tam nebyla nouze. A o maléry a rvačky taky ne.

Z saloonu zněla veselá klavírní melodie a hovor. Elizabeth vešla. Nejeden muž se za ní otáčel, někteří i zvedly pohled od karet, jen aby ji viděli. Všichni věděli, že je zadaná, ale to jim nebralo naději na malý, bezvýznamný románek. Ona prošla kolem nich bez povšimnutí. Opovrhovala jimi, připadali jí odporní. Zamířila k baru.

„Co si dáte, Elizabeth?“ otázal se barman a otočil se k ní.

„Nic, děkuji. Nevíte o někom kdo je dostatečně zručný aby dokázal opravit stáje?“

„Možná. Tady se objevuje spousta lidí. Dnes ráno sem přišla skupina mladíků, chtěli pokoje, prý se nějakou dobu zdrží. Zkus se zeptat u nich.“