Srdce z olova

Kapitola osmá: Zpět v sedle

Následujícího rána Elizabeth vzbudilo šťouchání čehosi teplého do zad. Převalila se a uviděla Venmis, snažící se získat si její pozornost.

„Copak chceš?“ řekla, zvedla se a podrbala Venmis na krku.

„Dobré jitro.“ ozval se Silvester od ohniště.

„Dobré ráno.“ odpověděla Elizabeth.

„Nasnídej se, za chvíli vyrážíme.“

„Jasně. Kam pojedem?“

„Uvidíš.“ usmál se a podal jí pár chlebů a kus uzeného. Oboje zmizelo během několika málo okamžiků.

„Napadlo mě že by se ti mohlo hodit tohle.“ ozval se Silvester a hodil jí jakýsi uzlíček šatů. Když ho rozvázala, nevěřila vlastním očím. Nové jezdecké boty, kazajka, klobouk, vše ve světlém odstínu hnědé.

„Proč tohle?“ ptala se dojatě.

„V tom co máš na sobě přeci jezdit nemůžeš.“ ušklíbl se Silvester.

Elizabeth se bleskurychle převlékla. Mezitím Silvester stál mezi oběma koňmi a zdálo se, že jim něco vysvětluje. Když k nim Elizabeth přišla, tvářil se neuvěřitelně spokojeně.

„Tak, oba souhlasí s vyjížďkou.“

„Fajn, kde sou sedla?“ zeptala se Elizabeth a rozhlédla se kolem sebe.

„Mluvil sem snad o sedlech?“

„Ne. To jako pojedem bez sedla?“

„Jo.“

„A uzdy?“

„Nejsou třeba.“

„Fajn, jak chceš.“ řekla a vyšvihla se na Venmis.

„Chyba. Slez a zkus to znovu.“

„Co?“

„Takhle ne. Mazej dolu.“

„Fajn, předveď se. Chci vidět co ti Venmis udělá.“ řekla a seskočila.

„Vůbec nic. Koně jsou jako lidé.“ mluvil a natáhl ruku k Venmis. „Stejně citliví, ale mnohem upřímnější. Kůň se nikdy nepřetvařuje.“ pokračoval. Venmis si mezitím opřela hlavu o jeho ruku. „Ale, nesmíš zapomínat ani na přátelství s lidmi. Oboje je nutné. Jakmile zapomeneš na jedno, projeví se to. Důvěřuj svému koni. Sžij se s ním. Pak teprv bude vaše přátelství dokonalé.“ Venmis udělala poklonu.

„Jo, dyť já vim.“ zabručela Elizabeth.

„Nepřerušuj mně, buď tak hodná. Až když ti kůň bezmezně věří, můžeš ho nazvat “svým koněm“, chápeš?“ Silvester se taktéž lehce uklonil. „Nejde jen o to co chceš ty, ale i to to co chce kůň. Oni nám to dávají jasně najevo, jen my to odmítáme chápat. Nauč se chápat. Nauč se požádat.“ Venmis si jen tak, bez slovního příkazu, lehla. „Nauč se poděkovat. Protože až pak dokážeš s koňmi žít naplno.“ dořekl a něžně hladil Venmis po hlavě. Elizabeth na to zírala jak na zjevení. Nikdo ještě nedokázal s Venmis takové kousky bez jakékoli odměny nebo příkazu. A on si jen tak mluvil a Venmis jako by s ním komunikovala bez sebemenších zábran.

„Jaks to udělal?“ vykoktala.

„Já? Já nic nedělal.“ zasmál se „Venmis je skvělý partner ke komunikaci, naslouchá lidským touhám a přáním, když vidí že se člověk snaží. Tak šup.“ řekl a odstoupil od Venmis. Ta zůstala ležet a zvědavě hleděla na Elizabeth.

„Jak?“

„Na to přijdeš. Vpodstatě už to umíš, jen místo rozkazu žádej.“

Elizabeth upřeně hleděla na Venmis. Po chvíli se Venmis zvedla a pomalu přešla k Elizabeth.