Srdce z olova

Kapitola čtvrtá: Ztráty a beznaděj

Byla na dně. Naprosto ztracena. Přestala věřit lidem z města. Přestala s nimi mluvit. Téměř přestala mluvit i s Danielem. Při sebemenší narážce na koně s ním přestala komunikovat. Mohl se snažit sebevíc, ale ten den už z ní nic nedostal. Přestěhovala se do stájí. Veškerý čas trávila s Venmis, prakticky nevycházela ven, jídlo si nechala donášet, dělala vše proto aby se Venmis nic nestalo. Daniel už jí nebyl oporou, byl spíš na obtíž. Když už byl doma, mluvil o tom, co udělá s těmi, kteří vše způsobily, pil, trávil víc času v baru než kdekoli jinde a vtíral se do společnosti dam pochybného původu a mravů. Jediná věc, jenž ji držela při životě, byla Venmis. Poslední záchytný bod před sebevraždou.

„Nech toho a vylez. O jednoho koně nikdo nebude mít zájem.“ přemlouval ji Daniel.

„Nech mě být.“ ozvalo se ze stájí.

„Přestaň a vylez. Chováš se jak malý dítě.“prohlásil otráveně Daniel

„No a co. Já se odsud nehnu, pochop to laskavě.“

„Šmarja bylo to jen stádo koní. Sou to jen zvířata.“

„Jak tohle můžeš říct? Běž pryč.“

„Fajn, dělej jak myslíš. Ale až ty lotry dostanu, koně se postěhujou k prvnímu, kdo za ně zaplatí.“ zahučel a odkráčel k městu.

Mezitím, o několik mil dále na sever:

„Tak jak to vidíš?“ zeptal se muž s mastnou čupřinou padající do čela.

„Myslim že bysme to měli udělat dneska.“ odpověděl druhý, mladší než ten první.

„Nedělej si zbytečný naděje. Ty z toho budeš mít pár dolarů.“

„A to jako proč?“ ohradil se mladý.

„Už proto že to řek šéf.“

„A co ten její kůň? Myslim že bych věděl co s nim. A i s ní bych si poradil.“ prohlásil a v očích mu zahořel plamínek chtíče.

„Toho tam necháme. Nějakej parchant nám čórnul všechny koně co za něco stáli. Ten jeden nás nevytrhne. Na toho kašlem. Ale za tu ženskou dostaneme majlant.“

„A co budem dělat s ní?“

„Do toho ti nic není. Ani já to nevim. Ona patří šéfovi. A už se nevyptávej, taky by tě mohli zejtra najít s olovem v hlavě uprostřed ulice.“

„No jo pořád. A kolik nás tam pude?“

„Šest, vosum, možná ještě víc.“

„Proč tolik?“

„Páč nebudem riskovat že veme roha. Prostě jí seberem najistotu a šmitec.“ ukončil ten starší a otočil koně.

„Fajn. Stejně si myslim že jí nakonec dostanem my.“

„Zavři už zobák.“ zamručel starší a zamířil kamsi mezi keře

Téhož dne večer:

„Elizabeth, fakt chceš spát tady?“ ptal se znovu unaveně Daniel. Většinu odpoledne strávil pokusy dostat ji ze stáje. Marně. Přestávalo ho to bavit. „Měla bys aspoň něco sníst, když už nechceš jít ven.“

„No jo.“

„Něco sem ti přines.“ řekl s trochou nadšení a podal jí pár krajíců chleba, kus sýra a láhev vína.

„Díky.“ řekla bez jakéhokoli zájmu.

„Tak dobrou noc.“ řekl a odešel.

„Dobrou.“ řekla. Jeho úšklebku si bohužel nevšimla.

Dlouho do noci se převalovala na slámě vedle Venmis, marně se snažila usnout. Hlavou jí probíhaly představy všeho, co ztratila. Ochladilo se. Dokonce i ve stáji celkem znatelně. Zahrabala se hlouběji do voňavé slámy, přitulila se k Venmis a po chvíli se jí konečně podařilo usnout.

Zvenčí se ozvaly kroky a klapání podkov. Vrata stájí se tiše otevřela. Dovnitř vstoupilo několik postav. Osoby jdoucí v čele rozrazila branku od boxu, kývla na další dva a ustoupila stranou. Sehnuli se k Elizabeth, nasadili jí pouta a roubík. Když se probrala, bylo už příliš pozdě. Vlečena ze stáje, napůl spící se děsila chvíle, kdy se úplně probere. Vlekla ji dvojice páchnoucích mužů. Před stájí čekali další čtyři. Marně sebou škubala, snažila se bránit, vše bylo bez účinku, vysloužila si několik facek

„Tak, to by bylo. Bylo to snažší než sem si myslel.“ zamručel jeden z jezdců.

„Naštěstí. Buď rád že nezačala ječet.“

„No co, umlčeli bysme jí tak jako tak.“

„Vy mi to nebudete věřit, ale tady je normálně kus žvance!“ houkl zevnitř další z nich.

„Můžete zavřít hubu?“ zasyčel na ně další, podle všeho vůdce. „Mažem odsud, než se vrátí šerif. Ty ne.“ houkl na nejmladšího ze zúčastněných. „Ty to tu doděláš.“ Mladík kývl.

Hodili ji přes hřbet poníka, přivázali ji k postroji a rozjeli se k horám. Jen jeden zůstal na místě. On, upilovaná brokovnice a Venmis. Elizabeth se draly slzy do očí. Takže je konec. Věděla co bude následovat. Už pro ni nemělo smysl dál žít. Když vjížděli mezi první keře, uslyšela výstřel.

Ráno, když se Daniel vrátil, naskytl se mu žalostný pohled: zdupaná tráva všude kolem, rozrytá cesta, pochroumaný zámek na vratech. Po Elizabeth ani stopy.

Snad i počasí chápalo, co se stalo. Zatažená obloha a těžké, černé mraky jakoby dotvářely chmurnou atmosféru.

„Právě jste si podepsali ortel.“ zamručel. „Tony, svolej ostatní, máme práci. Tohle už je osobní. A vy ostatní, sežeňte všechno potřebný na delší cestu“ křikl na jednoho z opodál stojících mužů. Ten se div nepřetrhl, aby jeho rozkaz splnil.

„Neměli ste si se mnou zahrávat. Koně sou mi ukradený, ale na ní šahat nebudete.“ prohlásil Daniel při odjezdu ostatních.

„To bysme měli.“ zamnul si ruce.

Dvě kapitoly za jeden den!!! Za to zasloužím potlesk :D Dobře, možná trochu přehánim. Každopádně, doufám že se kapitola líbila, zanechte prosím vote / koment. A možnáá že zítra bude další kapitola Strážce :)