Srdce z olova

Kapitola sedmá: Sen se vrací

Nemohla uvěřit vlastním očím. To přeci nemohlo být možné. Ona byla přeci mrtvá... Radostné zaržání ji vytrhlo z omylu. Vedle něj opravdu kráčela Venmis. Její Venmis. Nebo to snad byl sen? Vstala a potácivě, se slzami v očích, zamířila k Venmis. Ta znovu zaržála a radostně se rozklusala ke své majitelce. Silvester zastavil a s úsměvem je pozoroval. Elizabeth byla v sedmém nebi. Její sen stále žil. Byl tu s ní, plný radosti a nové naděje. Až po chvíli si Elizabeth všimla několika strupů na Venmisině boku.

„Co se jí stalo?“ zeptala se zděšeně.

„Pamatujete ten výstřel, když Vás odváželi?“

„Jak bych mohla zapomenout.“ špitla,

„Ten výstřel měl patřit Venmis.“

„Co se stalo?“

„Byla by škoda o ni přijít. Má skvělou povahu. Nemohl jsem jí tam nechat. Nejste jediná, komu tady záleží na koních.“ Když se na něj otočila, opíral se o plaváka, cuchal mu hřívu a zamyšleně ji pozoroval. Zvedla se a k překvapení obou zúčastněných ho objala.

„Děkuju.“ zašeptala a pustila ho.

„Nemáte zač.“ usmál se. Po chvíli se začal smát.

„Co je tu k smíchu?“ ohradila se s úšklebkem.

„Je až překvapivé, jak málo lidi ví o těch nádherných zvířatech, kterým říkáme koně.“ řekl zamyšleně, pohled upřený na Venmis. „Je zvláštní jak málo si lidé uvědomují, že vztahy mezi člověkem a koněm je téměř stejný jako vztah mezi lidmi.“

„Jo. Ale pro mě vztah s člověkem znamená mnohem míň než vztah s koněm. koně jsou můj život. proto si myslím že bych se měla vrátit.“

„To bych neřekl. Vy se především musíte dát dohromady, vzpamatovat se a pak teprv někam pojedete. Když dovolíte, rád bych si s vámi o tom promluvil, až budete připravena.“

Téhož rána na náměstí Helldorada:

„Šerife, opravdu si myslíte že je moudré se hnát za bandou zlodějů?“

„Já vim že je to správný. Nesnažte se mi to rozmluvit, prostě jedete všichni se mnou a hotovo. Nikdo mě nebude zesměšňovat, a obzvlášť ne někdo jako vy. Jasný?“ Daniel začínal znovu rudnout. Poslední dobou byly jeho záchvaty vzteku častější a častější, díky nedostatku spánku a možnosti si vybít vztek na někom slabším. Poslední dobou byl často mimo město, vracel se unavený, ale s podivnou spokojeností. „Sou tu všichni?“

„Naprosto všichni, do posledního.“

„Tak na co sakra čekáte? Padejte do sedel a jedem. Jestli to Eliss nepřežije, stáhnu vás z kůže!“

„A víte vůbec kam jet?“

„Tušim. Tady moc nemaj možnost se schovat. Myslim že vim kde budou. Další debilní dotazy? Ne? Fajn, tak hoďte kostrou a jedem.“ křikl a vykročil ke koním.

„Ještě moment!“ ozval se muž z zadního konce zástupu.

„Co zas?“ zaječel Daniel.

„Víte že nás dostanou dřív, než je najdem?“ šklebil se posměšně.

„Drž hubu! Na tyhle kecy nemám náladu.“

„Sám to víte, šerife. Je to jen otázka času. Tipoval bych tak-“ hladný kov pod bradou ho na chvíli umlčel.

„Drž hubu! Na tyhle kecy nemám náladu, chápeš? Elizabeth je ve spárech ňákých parchantů, koně sou v hajzlu a ještě ke všemu místo pořádných chlapů mám bandu srabů. Navíc, koně sou v trapu a s nima i moje prachy. Ještě si myslíš že mi chceš žvanit do velení?“