Srdce z olova

Epilog

O patnáct let později:

Život v Helldoradu se značně změnil. Doba se změnila a z Helldorada se stala křižovatka Západu. Železnice, obchody, všechno přispívalo rozvoji města. Jen jedna věc zůstávala nezměněna: farma. Až na pár drobných úprav zůstávala stále stejná. Pastviny plné koní, jediná majitelka a klid.

Spirit se nepásl. Celý den upíral pohled někam na západ, občas zastříhal ušima, ale nic víc. Měl pro sebe oddělenou ohrádku. Vedle ní stála malá stáj, s jeho sedlem. Elizabeth se to tak zdálo správné.

„Copak? Poslední dobou seš trochu mimo.“ promlouvala k němu. Nevšímal si jí. „Tak jak chceš.“

Její život byl mnohem šťastnější. Na nikoho se nevázala, nikdo ji neomezoval. Měla ráda svůj klid. Odpočívala jako obvykle v podvečer na terase, když se počasí velmi rychle změnilo. Slunce zalezlo za mraky, zvedl se vítr, ochladilo se. Koně zneklidněli. Všichni se začali stáčet stejným směrem: na západ. Spustil se déšť. Nejdříve jen pár velkých, těžkých kapek dopadlo na vyprahlou zem. Kapek přibývalo, až se změnil v hustou, neprostupnou vodní stěnu. Z opačného konce ohrady se ozývalo řehtání koní. Elizabeth se zvedla, natáhla kohoutek a opřela se o nejbližší sloup.

Na hranici viditelnosti se objevil obrys. Bylo jasné že šlo o muže. Pomalu se přibližoval. Čím víc se blížil, tím povědomější jí připadal. Kapky deště se tříštily o jeho klobouk a ramena. Postava byla zahalena do dlouhého pláště, kulhala na levou nohu a pomalu proházela mezi koňmi. Elizabeth se začínali vracet vzpomínky na dobu před patnácti lety. Tenkrát jí člověk v černém zachránil život.

Postava přelezla plot a zastavila se před terasou.

„Promiňte, znám Vás?“ zeptala se nejistě.

„Rozhodně ano.“ odpověděla postava hrubým, unaveným hlasem.

„Kdo Vám dal právo potloukat se po mých pastvinách?“

„To už potřebuju oprávnění i k chůzi?“

„Kdo jste?“

„Znáte mě. Nebo si to aspoň myslíte. Nebo spíš jste si myslela, že mě znáte.“

„Myslela?“

„Ano. Oficiálně bych tu být neměl. Vlastně bych měl být mrtvý.“ Ta věta Elizabeth zaplavila vzpomínkami. Teď už věděla proč jí byl povědomý. Ale on byl přeci mrtvý...

„Silvestere?“

„Už dávno ne, Elizabeth.“ odpověděl muž spokojeně a posunul si klobouk víc do týla. Prošedivělé, mokré vlasy mu padaly do zjizveného obličeje. Tváře mu zakrýval plnovous, ale jeho oči zůstaly nezměněny.