Srdce z olova

Kapitola třetí: Koně

Zavřela dveře, natáhla se na postel a pokoušela se trochu uklidnit. Během poslední hodiny zažila víc adrenalinu než by se jí bylo líbilo. Snaha usnout vyšla nazmar. Události dne byly víc než zvláštní. Hlavou se jí honily myšlenky typu: „Proč zrovna já? Kdo to byl? Proč to udělal? Proč ho nezastavil Daniel?“. Odpovědi na ně ovšem byly v nedohlednu. Po chvíli přemítání se dostavil spánek a odnesl ji do říše snů.

Procházím domem. Na stole leží orlí brk. Rozrážím dveře, mám nepříjemné tušení, že něco není v pořádku. Pastviny jsou prázdné. Běžím do stájí. Venmis stojí jako obvykle v boxu. Ostatní koně jsou pryč.

Vyletěla z postele jako střela a hnala se na terasu. Přelezla ohradu. Před ní se ozývalo pofrkávání. Ulevilo se jí: byla to jen noční můra. Nejhorší ze všech. Rozběhla se ke stájím. Venmis ležela rozvalená přes celý box, klidně dýchala a zvědavým pohledem modrých očí se snažila zjistit důvod noční návštěvy.

„To nic Venmis. Měla jsem jen ošklivý sen.“ zašeptala Elizabeth. Sotva vyšla ze stájí, uslyšela klapání podkov. Po cestě se blížil jezdec, shrbený v sedle. Podle všeho spal, kůň šel nejspíš po paměti. Během několika málo vteřin poznala, že jezdcem je Daniel. Popadla koně za uzdu, zavedla ho do stájí, a probudila Daniela.

„Co?“ zamručel rozespale a sesunul se do sena.

„Miláčku, jseš doma.“

„Hmmpf:“prohlásil a znovu usnul. Nechala ho tam. Koneckonců, nemělo cenu ho budit.

Vstala, opláchla si obličej a uvařila kávu. Malý ranní rituál, opakovaný po mnoho let. Startovní čára pro nový den. Vyšla na terasu a jako obvykle se zahleděla někam za pastviny. Východ slunce je zalíval příjemným, měkkým světlem a dával jim neodolatelné kouzlo.

Z domu vyšel i Daniel, značně neupravený a nevyspalý.

„Konečně seš doma.“ vyjekla a objala ho.

„Nezdržím se dlouho“ řekl a políbil jí.

„Proč? Pořád seš někde pryč, co kdyby ses projednou věnoval i mě?“ zkusila prosebným tónem.

„Nemůžu. Sešly se tu dvě tlupy těch bastardů kradoucích dobytek. Nemůžu je nechat volně běhat.“

„A co já?“

„Jen co je dostanu, budu se ti věnovat.“

„To slibuješ pořád.“

„Tentokrát to fakt splnim.“

„Jen aby.“

„Určitě. Nepotřebuješ něco?“

„Potřebuju abys tu se mnou zůstal.“

„Já teď vážně nemůžu.“

„Hm.“

„Mimochodem, nedělo se tu nic zvláštního?“ vypálil otázku ledovým tónem. Snaha se vykroutit se změnila v chladný nezájem. Zase ta jeho náladovost, pomyslela si Elizabeth.

„No...ne. Kromě nových stájí.“

„Fajn. Tak zatím.“ řekl a pokusil se ji políbit, ona ho ale odstrčila. Neměla na něj náladu.

Nasedl na koně a zmizel. Upravila si účes a vyjela na obhlídku pastvin. Ohrada potřebovala čas od času opravit. Klusala s Venmis podél ohrad, kochala se krásou prérií a starosti nechávala daleko za sebou. Dojela téměř až k horám na opačném konci ohrady. Tam sesedla, opřela se o strom a zabrala se do myšlenek.

Po nějaké době se odněkud objevil kdosi na malém, ušmuldaném hnědákovi. Už od pohledu poznala že kůň není zrovna dobře zaopatřený. Jezdec se rozhlédl, všiml si Elizabeth a zmizel v kopcích.

Cestou zpět si všimla několika podobných jezdců. Všichni se jí vyhýbali. Bylo to zvláštní. Zbytek dne strávila kydáním stájí. Daniel ten den nedorazil.

Během noci slyšela neobvykle hlasité rozhovory koní: frkání a řehtání se ozývalo ze všech stran. Vyhlédla z okna, ale nic neobvyklého neviděla.

Když ráno vyšla z domu, pastviny zely prázdnotou. Její noční můra se stala realitou. Venmis stála přivázaná ke sloupu. Do hřívy měla vpletený orlí brk. Elizabeth se zhroutila na zem: ztráta koní pro ni byla téměř smrtelnou ránou. Venmis přehryzla vodítko, lehla si vedle Elizabeth a začala se k ní tulit. Mezi vzlyky šeptala Venmis vše možné, ve snaze zbavit se své bolesti.

Po pár hodinách ji našel Daniel. Odnesl ji dovnitř, Venmis převedl do stájí a čekal. Když se Elizabeth probrala, seděl vedle ní a zamyšleně zíral do plamenu svíčky. Objal ji.

„Daniely...“

„Mlč. O všem vím, asi i vím kdo je ukradl. Bude viset.“

„A co koně?“

„Coby? Prodám.“

„Ne! Na to nemáš právo!“

„O tom se bude bavit až přijdeš k sobě. Odpočiň si.“ řekl a odešel. Elizabeth se pomalu propadala až na dno. Svět se jí během jediného dne zhroutil. Její sen byl tentam. Koně byli pryč. V nenávratnu. Ukradeni. Daniel chtěl jen ty, kteří je ukradli, na koních mu nezáleželo. Pokud ano, tak jen na penězích, které by za ně mohl dostat.

Tak, po nějaké době se mi dostalo chuti psát, tak snad se líbilo :) pokud ano, poprosil bych o vote / koment, a pokud mi nálada vydrží, možná bude ještě jedna kapitolka zítra.