Surrounded by Magic (CZ, Louis Tomlinson a Harry Styles FF)

5. Přelud

„Cože, kde?“ hulákám do telefonu ve snaze přeřvat svou hi-fi věž, což mě ale po chvíli přestane bavit a tak ji jedním rychlým mrknutím oka vypnu.

„Že jsem v obchoďáku, tak jestli nechceš přijít,“ pronese potřetí Mel.

„Ale proč ne, můžeš mi aspoň povyprávět, jaký bylo rande…“ uchichtnu se do telefonu a už se opět v duchu probírám svou skříň.

 Je pravda, že z toho černého, černého, černého, místy červeného tu není moc co řešit. Vyberu černé kalhoty a červené triko, ještě návleky, přece jen se nemůžu po nákupáku procházet s „živým tetováním“, přečísnout ofinu.

Ještě, že nikdo kromě mě nebyl doma, matka by mě určitě ven nepustila, od té oslavy je pořád jako papiňák, jen vybouchnout. Vyndám z garáže „švába“ jak přezdívám černý volkswagen beetle, který jsem dostala k 18 narozeninám, je potřeba mu čas od času provětrat pneumatiky.

Jasně, asi bych se mohla teleportovat, ale tuhle schopnost jsem ještě dost dobře nezačala ovládat. Když to zkouším, většinou se mi povede se teleportovat o pár set metrů jinam, než chci. A hlavně ráda se projíždím po městě, a vlastně celkově ráda žiju aspoň trochu normální život, pokud to jen jde. Jenže to většinou nejde…

Znovu si vzpomenu na prsten, který trčí na mém prádelníku jak bolavý prst, ještě jsem se ho nedotkla. Leží tam, jak ho tam matka nechala, při té představě se otřesu, fuj. Nikdy si ho nevezmu ani ten prsten a už vůbec ne toho náfuku, kterého mi vybrali…

Na místo dorazím celkem rychle, a to i přesto, že jsem si cestu trochu protáhla. Radši bych se projížděla po okolí, než procházela obchodní centrum… Zaparkuji blízko vchodu, abych nemusela přes celé parkoviště, Mel už na mě mává: „No čau, kde jsi prosím tě?“ štouchne mě do ramene. Všimnu si hromady tašek, které má snad všude kolem sebe. „Super, už jsi stihla nakoupit, tak aspoň, že tak. Zajdeme jen na kafe,“ rozhodnu a táhnu ji za sebou do útrob centra. Zapadneme do první kavárny, která se nám naskytne, dle svého zvyku si sednu tak, abych viděla ven a mohla sledovat šrumec v okolí. „Tak jaké bylo rande?“ podívám se na Mel, která právě provádí kontrolu hustoty pěny na svém macchiatu. „Nebo mám spíš říct předsvatební schůzka? Ona už je vlastně ruka v rukávě, že?“

„Prosím tě, neštourej v tom a komunikuj…“ rozčílím se, když mi delší dobu neodpovídá.

„Uklidni se,“ stylem ledové královny usrkne z hrníčku.

„Promiň, jsem nějaká nerudná, zas mě svědí tetování. Od té oslavy je to čím dál tím horší.“

Mávne rukou: „Bylo to fajn,“

„No páni, to je román, to jsem se toho zase dozvěděla. Menší počet přídavných jmen už by to konstatování obsahovat nemohlo?“ zašklebím se a ironie ze mě jen prýští.

„Nevím, co ti mám povídat, stejně to nechceš slyšet a budeš mít akorát blbý řeči,“ utne můj výlev Mel.

„Jo máš pravdu, ale jen napůl, protože slyšet to chci a blbý řeči mít musím. Ty nechápeš, jak je tohle celé absurdní? Jsme sakra v 21. století, já chápu, že nejsme jako normální lidi, ale i tak je to vrchol…“ nedořeknu svou skvěle načasovanou a připravenou řeč, protože to, co uvidím, nebo aspoň co si myslím, že vidím, ukončí všechny mé myšlenkové i tělesné procesy a já zvládnu jen, neurčitě hledět tím směrem…

„Lyn, Lyn,…“ slyším ten hlas jako z dálky, neodpovím, nedokáže mě vytrhnout z letargie, jako v mrákotách se zvednu ze židle a rychlým krokem kráčím ven z kavárny. Tím směrem, kam měl namířeno… Rozhlížím se na všechny strany, doprava doleva, je tam hrozně moc lidí, mačkají se na mě, nevidím ho, nikde ho nevidím, ztratil se, nikde není.

Zoufale se otáčím, jako náměsíčný hledá měsíc… „Evelyn,“ Melaniin hlas a její ostré nehty zaryté do mé paže mě jakž takž proberou. „Co se stalo Evelyn?“

„Já…viděla jsem ho,“

„Koho Lyn?“ „No toho kluka ze snů,“ šeptnu. Mel se kousne do rtu a rozhlíží se kolem, podobně jako já před chvílí. Problém je, že ona neví, jak vypadá. Ale vím to vůbec já? Vím vůbec, jak vypadá, ten o kom se mi zdá? Byl to přelud, nebo jen někdo povědomý? Viděla jsem vůbec něco, co by mě mělo znepokojovat? Mel mě starostlivě pohladí po paži a podívá se na mě, tím pohledem, ze kterého mám pocit, že mi vidí až do žaludku.

A že by tam v tu chvíli bylo k vidění hodně, hned jak jsem si uvědomila, že se mi ztratil, že jsem ho nedostihla, udělalo se mi mdlo. Jako bych o něco přišla, o něco cenného, něco co mi chybí a stále po tom toužím, hledám to a nemůžu to najít. „Okamžitě si sedni,“ přikáže mi generálským tónem Mel a dostrká mě k nejbližší lavičce, a už vyndává z kabelky mobil.

 Asi ví proč, protože hned vteřinu poté, co se posadím, se mi zamotá hlava a já padnu do bezvědomí.

Máme tu další díl, tak dejte vědět, jak se vám líbí:) Moc děkuji všem za podporu a komentáře u minulého dílu:) miluji vás. Jen mě trochu mrzí, že na blogu měl minulý díl jen dva a půl hvězdy:( jsem z toho smutná, protože mi nikdo nenapsal, co by se mu na tom nelíbilo. Vy máte nějaké připomínky? Budu za ně ráda. Pac a pusu Kexisek