Surrounded by Magic (CZ, Louis Tomlinson a Harry Styles FF)

7. Jak upoutat pozornost - pro pokročilé

Po úspěšném zaparkování auta v trochu větší vzdálenosti od školy málem musím běžet, abych to stihla včas. I přes to, že jsem rebelka každým coulem, nerada bych na sebe hned první den upoutala pozornost pozdním příchodem.

Škola zvenku působí jako z nějakého amerického filmu, ale nemám moc příležitost ji zkoumat. „Ježiš, ty jsi určitě Evelyn,“ ozve se za mnou znenadání, otočím se a hledím do obličeje rozpustile vypadající hnědovlásce s mikádem a výrazně špičatým nosem. 

„Ehm, a kdo jsi ty?“ měřím si ji celkem nedůvěřivě, hlavně mě odpuzuje její totální nadšení.

„Ježiš, promiň, jsem to ale neomalená,“ zachichotá se o oktávu výš než by bylo záhodno a pokloní se „ty mě neznáš, jsem Anastazia Vyšerenko. Ježiš, mně je takovou ctí, že tě poznávám. Ty jsi ty z rodu Dos Santos, ježiš, to mi máma neuvěří.“

Pomalu začínám být na to její ježiš alergická, ale ze slušnosti kývnu. „Je super, že budeš chodit sem do školy, co sis vybrala za obor?“ mluví jak kulomet a stíhá u toho skákat jako hopík.

„Technologie,“ pronesu na půl pusy, „hele nechci být hrubá nebo tak, ale už mám celkem zpoždění a nevím, kde je učebna B32, takže mě omluv.“

„Moc se ti omlouvám a B32 je támhle v té budově v přízemí, to najdeš lehko,“ mávne směrem k pravému křídlu školy. „Díky,“ i přes její neutuchající nadšení, které mi leze krkem (kdoví jestli si taky musí brát nějakýho klempáka), jsem ráda, že mi poradila. „Hele to klanění, to necháme radši být ok? Tohle je škola i pro normální lidi, nerada bych aby to vypadalo blbě.“

„Ano,“ pískne Anastazia a vidím na ní, že nutkání uklonit se potlačuje dost těžko.

Raději své kroky směřuji k budově, kterou mi před chvílí ukázala. Měla pravdu, odpovídající učebnu jsem našla rychle. Dokonce jsem měla štěstí, že i když jsem přišla o 10 minut později, vyučujícímu to trvalo ještě o pár minut déle.

Jednalo se klasickou nudnou úvodní hodinu sestávající se z vysvětlení jednotlivých ukončení, potřebných kreditů k tomu, abychom mohli vůbec úspěšně ukončit semestr (to jako vážně po nás na soukromé škole budou něco chtít?). Následovali informace o směřování námi vybraného oboru, upozornění na to, jak rychle se vyvíjí a my se musíme neustále samovzdělávat. Byli jsme upozorněni na různé zákazy a příkazy, které je nutné v prostorách školy dodržovat a jak se podle nich máme „správně“ chovat, tak abychom, co nejlépe reprezentovali uniformu, kterou od dnešního dne budeme (dle jejich názoru hrdě) nosit, (pch, to by nesměla vypadat jak z církevní školy 18. století, jako by mi nestačila zkostnatělost mé vlastní rodiny).

Vycházela jsem z posluchárny značně otrávena a značně zklamaná. Zdálo se, že vysoká nebude tím místem svobody, o kterém jsem tajně snila (aspoň ne tato), ale taky mě to mohlo napadnout už dřív, např. když moje matka přišli s tím skvělým nápadem na Madisonnovu akademii. Vážně? Proč mi to tehdy nedošlo sakra, vždyť to navrhla moje matka proboha! Na co jsem tehdy myslela, to vážně netuším…

 S hlavou plnou podobných myšlenek jsem se doplahočila na místo, kde se měla konat další hodina. Nemusela jsem učebnu nijak složitě hledat, jelikož se jednalo o předmět, který byl pro náš obor povinný, šla jsem prostě s davem…

„Sakra, tady někoho najít…“ rozčiluju se, chodba se hemží spoustou lidí a já každou chvíli šlápnu někomu na nohu.

„Sorry kámo, můžeš uhnout?“ Houknu na vysokého bruneta, po té co mu řádně znesvětím botu a loktem situovaným do jeho žeber ho donutím ustoupit stranou.

Konečně se doberu místa, kde vidím zářivě blond vlasy: „Ahoj, chtěla jsem říct, že ti to sluší, ale tyhle hadry tomu moc nepomáhají.“ Kývne na srozuměnou a cpe se společně s další spoustou lidí (tento předmět je společný pro více oborů) do útrob přednáškové síně. Posadíme se s Mel do prostřední řady a probíráme úvodní dojmy, které z mé strany nejsou moc povzbudivé.

O chvíli později zaslechnu hlas přednášejícího, nemám chuť zvedat hlavu, více mě zajímá můj mobilní telefon i přesto postřehnu, že zní velmi mladě. „Vítejte na úvodní hodině managementu, jmenuji se Liam Payne a jsem váš přednášející…“ Konečně zvednu hlavu, abych zkontrolovala jaký typan nám to bude přednášet, kdybych řekla, že se mi zastavilo, srdce nelhala bych. Hledím totiž na týpka, kterého jsem na chodbě knockoutovala loktem.

To nám ten semestr pěkně začíná, pomyslím si a snažím se v lavici sesunout tak nízko, abych se schovala. Je jen otázkou okamžiku než se pode mnou sesmekne židle a já spadnu pod lavici nejen bez grácie mé osobě vlastní, ale zároveň s pořádným hlukem, který způsobily rozsypané učebnice.

Jestliže do té chvíle byla možnost, že si mě mezi tolika lidmi nevšimne, tak teď nadobro zmizela. Chvíli jsem koketovala s myšlenkou nevylézat z pod lavice a strávit tam pěknou hodinku a půl, ale přece jen to tam nebylo zrovna dvakrát pohodlné. Vyhrabala jsem se tedy zpátky na židli a za každou cenu doufala, že na mě nezírá… Och, jak jsem se pletla, nejen že zíral Payne, ale spolu s ním na mě civěl celý zbytek místnosti. Pár lidí dusilo smích, měla jsem co dělat abych se z toho neteleportovala do Kanady, což by asi byl pro všechny ještě větší šok, ale mně by se ulevilo.

Musím přiznat, že mistr Payne vydržel zírat celkem dlouho a tak intenzivně, že jsem měla chuť zapálit mu obočí…Bez toho obočí jsem si ho představila dost živě, to jsem neměla dělat, protože jsem skončila totálním výbuchem smíchu. Ještě chvíli mě hypnotizoval pohledem, pak ho to přestalo bavit a pokračoval ve výkladu, nutno podotknout, že už ne tak sebejistě jako před tím. Připisovala jsem to pohihňávání dámské půlky přednáškové síně.

Ale ani já jsem nebyla v klidu, děsně mě svědilo tetování a nemohla jsem se zbavit pocitu, že mě někdo celou přednášku upřeně pozoruje…

Tak další díl máme tu. Jsem moc ráda, že píšete komentáře, hrozně moc Vám za to děkuji. Dejte mi vědět, co se Vám líbí, nelíbí, co byste chtěly, nechtěly, zajímáte mě:) Díky pac a pusu Kexisek (pro ty co soutěžily, bylo vás málo:D je mi 23, jo jsem stará pixla).:)