Surrounded by Magic (CZ, Louis Tomlinson a Harry Styles FF)

8. K obědu lososa s překvapením prosím

Byla jsem ráda, že už je ta trapná hodina za mnou, musela jsem se rozloučit s poněkud zaraženou Mel, kterou čekala hodina klasické historie. Rozhodla jsem se využít pěkného počasí a prozkoumat kampus. Narazila jsem na pěkné místo s lavičkou pod stromem, rozvalila se na ni způsobem sobě vlastním a vytáhla mého technologického přítele.

Prohlížela jsem své oblíbené příspěvky na Instagramu, líbilo se mi představovat si, jaký život asi vedou jejich autoři, čím je obyčejný a čím je zvláštní, jaké jsou jejich záliby a jaké jsou jejich slasti i strasti (vždy mě ale napadlo, že ani jeden z nich si určitě nemusí brát nějakého idiota). Příjemnou náladu, kterou jsem měla díky slunci a přírodě kolem, opět zahnal ten zvláštní pocit, že mě někdo pozoruje.

Opatrně jsme zvedla hlavu, a rozhlédla se, prostor se zdál klidný a opuštěný. Jediným živáčkem byl jakýsi tmavovlasý mladík sedící na lavičce opodál, ale nezdálo se, že bych ho nějak více zajímala. Sotva jsem ho zaregistrovala, zvedl hlavu a podíval se mým směrem. Uff, měl tak pronikavý pohled, že i na tu dálku mi po zádech přejel mráz, rychle jsem sklonila hlavu a dělala, že mě více zajímá vlastní bota. Když o vteřinu později zvednu hlavu znovu, nikde po něm není ani vidu ani slechu.

Zakručení v břiše mi připomene, že jsem dlouhou dobu nic nejedla a tak se vydám na průzkum zdejší menzy. Jídla nevypadají zdálky špatně, rozhodnu se pro lososa v pomerančové šťávě se šťouchaným bramborem. Je zřejmé, že jsem si na oběd nevybrala nejvhodnější dobu, všude je plno lidí, nadávám si, že jsem místo vysedávání na lavičce měla jít jíst, dokud tu ještě nebylo tolik nacpáno.

Ať se rozhlížím, jak se rozhlížím, všude je plno, přepadne mě chuť s tím tácem praštit a jít rovnou domů. Všimnu si osamoceného stolku a rychle využiji příležitosti, chvíli se hrabu v tašce ve snaze najít časopis, který jsem si prozíravě přiložila.

 „Ehm, můžu si přisednout?“ ozve se nade mnou poněkud nejistý hlas. Zase nějaký vobšourník, pomyslím si, za tu chvíli jsem jich stihla odpálkovat pět. Už mám na jazyku další peprnou poznámku o tom, že naproti je obsazeno (sedí tam moje taška), vzhlédnu od rozšťouraného jídla, ještě, že jsem nic nepožila, protože teď by mi to určitě zaskočilo.

Zírám do obličeje kluka z mého snu…přemýšlím, jestli se nemám štípnout do ruky. Zírá na mě podobně vyjukaně jako já na něj, ale rychle se zase vzpamatuje, já zvládnu jen kývnout.

Hbitě sundá mou tašku ze židle a usadí se naproti mně. Nevzmůžu se na nic, zírám na něj jako bagr na tvrdou hlínu, je z toho trochu nervózní. Snaží se soustředit na svůj řízek (no fakt evidentně je ten flák masa zajímavější než já), občas po mě hodí letmý pohled, nemůžu ignorovat barvu jeho očí, která mě dostává do kolen.

No tak Lyn, tohle zvládneš, řekni něco, cokoliv, no cokoliv asi ne, něco inteligentního, ale co? Něco jako: Dneska se mi o tobě zdálo? Je, vážně zní to tak trapně jako v mojí hlavě? Dobře to neříkej, co něco jiného ... Jak se máš? No to asi taky ne…

Podobnými úvahami strávím celých 12 minut, no vlastně je to celá ta doba, kdy on jí a snaží se (celkem úspěšně) ignorovat mou hypnózu. Sleduju ho tak intenzivně, že se divím, že mu ještě nezačalo hořet obočí… Po těch úmorných 12 minutách, kdy on jí a já mu propaluju hlavu, odejde bez jediného slova, jen si všimnu, že se u vchodu ještě otočí, jak by nad něčím přemýšlel, ale je to opravdu jen takový mini okamžik…

O chvíli později u Harryho

Seděl jsem v parku už notnou chvíli, Louis měl dorazit každou chvíli, říkal jsem si, co se asi tak mohlo stát, když tu ještě není. Vždycky chodil všude včas, ne-li deset minut předem. Bylo potřeba jednat a on nikde…

„No čau, už jsem myslel, že tady z toho vysedím trůn,“ poklepu na opěradlo dřevěné lavičky a Louis vyčerpaně dosedne vedle mě. „Co ti je? Vypadáš divně,“ zhodnotím jeho nepříliš lichotivý vzhled a sjedu ho od hlavy k patě.

Pohlédne na mě jakýmsi prázdným pohledem: „Viděl jsem ji.“

„Koho?“ nechápu, o kom mluví, naposledy se takhle přiblble tvářil, když k nám přišla na návštěvu jedna popová zpěvačka.

„Tu holku ze snů,“ štěkne směrem do prázdna.

„No, nekecej, tak to je hukot, hledáme ji už pěkných pár měsíců a pak ji najdeš tady jo, hustý…“ hvízdnu, ale vzpomenu si, že tu jsme, abychom řešili mnohem důležitější věci, než Louisovy mokré sny. „Podrobnosti později ok?“ pohlédnu na něj.

„Já ji taky viděl, vážně je tady…“

„Kdo?“ teď pro změnu nechápe pro změnu Louis.

„No, přece moje nastávající vole,“ ušklíbnu se „měla celkem zajímavý výstup na hodině managementu, je to takový ten nebezpečný typ. Líbí se mi, myslím, že i já se budu líbit jí… až mě pozná samozřejmě. Zatím jsem jenom prozkoumával terén. Ale samozřejmě budu potřebovat veškerou tvojí pomoc a podporu, tatík vyhrožoval, že to s ní nebude, tak jednoduché jako s ostatníma. Moc nevím, na co narážel, ale…“

Louis trochu bezmyšlenkovitě kýve hlavou: „A jak vypadá?“ vypadne z něj po chvíli.

„No jasně,“ plácnu se do čela „máti mi opatřila její fotku.“ Vyndám z kapsy dost zmuchlaný papír a podám ho Louisovi.

„Ksakru,“ hlesne a vzhlédne od momentky z oslavy jejích narozenin.

„Dobrá ne?“ usměju se a pohazuju si s mobilem.

„Jo, to je …“ kývne Louis.

Další díl, jsem moc vděčná za všechny hvězdy a komentáře u minulého dílu ani nevíte, jak mi každý čtenář dělá neskutečnou radost. Takže budu moc ráda poku i tady necháte byť i jen jediné slůvko. Mám vás ráda...všechny pac a pusu Kexisek