Surrounded by Magic (CZ, Louis Tomlinson a Harry Styles FF)

9. Nepotřebuji radit

Uff, první den v nové škole za mnou… procházím skrz parkoviště a hledám švába. Ne, že bych si nepamatovala, kam jsem ho zaparkovala, ale nějak se nemůžu vůbec soustředit. Od té chvíle, co odešel z oběda. Nadávám si, že jsem mu měla něco říct, nějak začít konverzaci, ale všechno, co mě napadalo, bylo trapné. Jak začít konverzaci s někým cizím?

Telefon v tašce už nějakou tu chvíli zvoní, než mi vůbec dojde, co je to za zvuk. Na drátě je Mel: „Lyn? Jsi tam? Mám sraz s budoucím, vím, že jsem ti o něm nic moc neřekla, ale napadlo mě, že třeba když ho poznáš sama, bude to lepší. Přijedeš?“

Chvíli o jejích slovech přemýšlím, moc se mi nechce seznamovat se s nějakým irským floutkem, ale pořád je to lepší představa než má matka vyjmenovávající mi přednosti mého budoucího. „Jo, hned tam budu.“  Hodím telefon zpátky do tašky a rychlejším krokem se vydám ke švábovi, kterého už mám na dohled.

***

Chvíli přešlapuji před oblíbeným podnikem s názvem Hidden (jedná se o podnik, o jehož existenci ví pouze „lidé jako my“). Nerada tam chodím, protože jelikož patřím v magické sféře mezi dost mocné a starobylé, všichni mi tam musí prokazovat náležitou úctu, a to mi vadí. Dnes jsem neměla moc na vybranou, byl to Melin nápad, když je po 5 minutách stání před podnikem nikde nevidím. Rozhodnu se jít rovnou dovnitř.

„Aaa, slečna Dos Santos, je nám ctí,“ vyřvává a klaní se úlisný číšník tak hluboko, že by mohl nosem šňupat lajnu přímo z podlahy. Odpovím mu na pozdrav, bohužel číšník řve tak nahlas, že upoutá pozornost zbytku osazenstva kavárny. Všichni se poslušně zvednou a ukloní se (proč je to tak trapné).

 Ze zvyku kývnu hlavou na dvě světové strany a polohlasem pronesu své: „Díky.“ Jsem jen ráda, že vzadu v salonku uvidím vlající blond vlasy a zaslechnu hihňání. Rychle se tam přemístím, hned po té co si u číšníka objednám cappuccino. „Ehm,“ odkašlu si, a mám pocit, jako bych je hrozně rušila.

Mel se na mě otočí, ve tvářích je růžovoučká a oči má plné slz smíchu. Svůj pohled okamžitě stočím k jedinci sedícím naproti ní, upoutal mě taktéž blond vlasy, ale i tím, že se jako další sice lehce pokloní, ale zároveň mi nabídne ruku: „Zdravím, jsem Niall Horan, moc mě těší,“ usměje se.

Zatím dělá chlapec dojem, nemůžu mu vytknout ani to, že by se smál moc málo, hodně, dost chytře nebo děsně debilně. „Ahoj, jsem Lyn, to je jestli mě těší nebo ne si nechám na potom,“ řeknu lehce přiškrceně, ale i tak si myslím, že jsem v celku zachovala dekorum.

Přisednu si k nim, zdá se, že jsem jim přerušila nějaký velmi zajímavý rozhovor, ale je mi to jedno. Nikoho nás nenapadne začít řeč o něčem jiném, a tak jsem vděčná číšníkovi, který za pár minut přinese moje cappuccino. Při své šikovnosti ho malinko rozbryndnu na stůl a snažím se vytvořenou katastrofu utřít prstem.

„Dovolíš?“ optá se s úsměvem Niall a dá se do úklidu za pomoci ubrousku, který má u svého hrníčku. Měřím si ho poněkud podezíravě, přesto jsem ráda, že ten nepořádek uklidí.

„Dík, ale zvládla bych to sama,“ syknu jeho směrem. „O tom nepochybuji,“ usměje se a pokývá hlavou. Pch, tak ten se mi líbí, čím dál tím méně.

„A co tvůj přítel Lyn?“ optá se po chvíli trapného mlčení.

 „Nemám přítele,“ pokrčím rameny.

„Myslel jsem, že ses taky zasnoubila v den svých dvacetin, jako Mel,“ podiví se a chytí mou kámošku za ruku.

„Tak to jsi myslel špatně, nenechám bandu zkostnatělých páprdů, aby mi určovala, koho si mám vzít,“ vyletím jak čertík z krabičky, Nialla tím evidentně dost zaskočím.

„Ale rada se nemýlí, ještě nikdy nevybrala špatně, ještě nikdo neodmítl…“

„No, tak holt budu první, někdo první být musí, to snad uznáš…“ cítím, že v obličeji solidně rudnu a tetování děsně svědí.

„Promiň, nechtěl jsem se tě nějak dotknout nebo tak, ale… viděla jsi ho aspoň? Nemůžeš říkat, že něco nechceš, dokud jsi to neviděla, nebo nezkusila.“ Už před chvílí nasadil tón, který nesnáším a teď k tomu přidal hlášky, které pronášela má prateta Winifred.

Cítím, že napětí ve mně dostoupilo svého vrcholu: „Tak hele, já se o sebe dokážu postarat sama a ty tvoje debilní kecy slýchám doma dvakrát denně. Nemusím je poslouchat ještě od nějakýho irskýho cucáka, který souhlasil s dohodnutým sňatkem,“ otočím se na kamarádku, „promiň Mel, ale tady už se nezdržím.“

Zmizím z podniku jak bodnutá včelou, je mi líto, že jsem tak vyletěla, ale prostě to nešlo jinak, něco ve mně ty řeči o svatbě a mém nastávajícím, který je podle všech dokonalý, nedokáže snést. Navíc, co mě má co poučovat kluk, který je jen o pár let starší než já, když tyhle rady neposlouchám, ani od těch, kteří už radit můžou…

Promiňte mi velkou časovou prodlevu, ale prostě se školou a 3 brigádama k tomu moc nestíhám. Doufám, že se Vám díl líbil a budu moc ráda, pokud zanecháte hvězdičku nebo komentář, který mi vyloudí úsměv na tváři. Děkuji všem, kteří, čtou i komentují díky:-*Co myslíte, zachovala se Lyn správně? Jednaly byste stejně? Co Niall, co na něj říkáte? Pac a pusu Kexisek