Surrounded by Magic (CZ, Louis Tomlinson a Harry Styles FF)

1. Předtucha

Ty příšerné hodiny tikaly tak nahlas, měla jsem pocit, že se mi každou chvíli rozskočí hlava, pokud se nezvednu a neudělám z nich dříví na zátop.

Pssssss, místností se rozlehl nejen zvuk typický pro aplikaci laku na vlasy. „Fuj, běž s tím smrdět někam jinam…“ rozkašlala jsem se téměř okamžitě, celou místnost v krátké chvíli zamlžil onen freonový opar.

„Každý nemá to štěstí, že mu to drží samo,“ ušklíbla se Mel a pro jistotu přidala ještě jednu dávku. Mimoděk jsem pohlédla do odrazu v okně a připlácla si na čelo černou ofinu.

„I tak bys tu ozonovou vrstvu mohla nechat chvíli v klidu, jakoby tady někoho zajímalo, jak vypadáš,“ hlavou jsem pohodila směrem k místnosti, ve které jsme se v tu chvíli nacházely jen my dvě, pokud pominu, že některý nábytek tady byl tak starý, že už nějakou tu duši určitě měl. Válela jsem se ve velkém starém čalouněném křesle s ornamentálním vzorem, nohy uvelebeny na proskleném konferečním stolku, který se nacházel přímo přede mnou. Kromě křesla a velkého gauče místnosti dominovalo i zrcadlo v rohu místnosti s velkým mahagonovým rámem, u kterého se zrovna Mel upravovala.

„Pravda, ale za chvíli to někoho zajímat bude,“ usmála se a poškrábala se na zátylku a já postřehla kousek tetování, které se jakoby vlnilo ve větru.

„Jasně, vždycky zapomenu, že ty jsi o krok napřed,“usměju se.

Dveře vedoucí z haly se otevřely tak rychle, že jsem nestihla zareagovat, a tak mě drazí rodičové přistihli přesně tak, jak jsem byla. Pololežatá v křesle a mé vysoké černé boty znesvěcující jejich opěvovaný stolek, stihla jsem jen protočit oči.

„Evelyn! O tom stole jsme spolu mluvili snad stokrát, měla by ses konečně naučit chovat,“ místností se rozlehl matčin autoritativní hlas, zatímco otec jen nesouhlasně kroutil hlavou. „Ach, Melanie, ty jsi tady, vůbec jsem si tě u toho zrcadla nevšimla, tobě to ale sluší, jako vždy,“ kývla máti a významně pohlédla mým směrem.

„Dobré odpoledne teto,“ zašvitořila Mel a jala se matku objímat, zašklebila jsem se a nezbylo mi nic jiného než sundat nohy ze stolu a jít přivítat milované rodiče.

Zvedla jsem se z křesla a šla obejmout rodiče, jak to bylo zvykem. „Ahoj, mami, ahoj tati.“ „Ahoj Lyn, nedočkavá?“ usmál se tatík a laškovně mrkl.

„Ale prosím tě, no tak mi je zítra dvacet, a co má být, nic se nezmění, jen nové tetování,“ mávla jsem rukou, oni s tím nadělají. Narozeniny jako každé jiné, jako každý jiný rok od mých 15 se prostě zase jen změní něco na mém rodovém tetování. Vůbec nechápu, proč zrovna letos s tím dělají takové cavyky.

„Tak mi půjdeme nahoru,“ pronesu, chytnu Mel za ruku a táhnu jí do mého podkrovního pokoje. „Sakra, proč s tím letos tolik nadělají?“ obrátím se na ní, když jsme konečně v bezpečné zóně.

„Netuším,“ pokrčí rameny „naši o tom taky melou už dobrý dva měsíce,“ znovu se poškrábe na zátylku. „Beztak mi tam přibude zase jenom debilní lístek,“ šklebí se a snaží se v odrazu v okně krkolomně prohlížet svá záda.

Narodily jsme se sice ve stejný den, ale Melanie o pár hodin dříve. Dá se čekat, že její tetování se změní zítra pár hodin před tím mým. Tetování se objeví v 15 letech, většinou se nedá dost dobře předpokládat, jak bude vypadat a na jakém místě se objeví, což může někdy způsobit problémy. Jedna stará rodinná známá má kořeny stromu přes celý obličej. My mladší generace v těchto případech opěvujeme silně krycí makeup.

Já měla to štěstí na tvar, i když umístění už tak veselé není, mé tetování má tvar lapače snů a mám ho na předloktí. Samo o sobě by nevadilo, ale nikdy nevíte, kdy se vaše tetování rozhodne, jak my říkáme „žít vlastním životem“, tj. hýbat se, vlnit aneb předznamenávat nějaké změny, ať už vašich nálad, okolností nebo reaguje na vaše schopnosti. A zkuste pak něco takového vysvětlit někomu, kdo není jako vy.

Jo, jde těžko, proto pořád musím nosit dlouhé rukávy, pokud nejsem mezi svými, já většinou volím černé návleky. Hodí se to i k mé trochu gothic image. Melanie, moje sestřenice má strom na zádech, jeho větve jdou až na krk, proto pořád nosí dlouhé rozpuštěné vlasy.

„Je fajn, že tu můžeš zůstat přes noc, a že ta oslava je zítra společná, bez tebe bych se s tou naší rodinkou asi zbláznila.“

„Jasně, beze mě ani ránu,“ směje se Mel „ale hele něco mi říká, a mně můžeš věřit, že zítra nás čeká překvapení jako hrom.“

„Jaký?“ pozvednu jedno obočí a provrtám ji zvědavým pohledem.

Mel jenom pokrčí rameny „Nevím, nejsem televizní zpravodajství, prostě jen vím, že na to musíme pořádně psychicky připravit.“

„Ježiš, ty jsi zase tajemná jak hrad v Karpatech,“ protočím oči „už se těším, až to začneš tu svou schopnost pořádně ovládat, takovýhle předpovědi by zvládnul i Vlasta Plamínek.“

„Já vím, je to na prd,“ malinko posmutní, „někdy to vidím fakt jasně, ale většinou prostě mám jen pocit, něco jako silnou intuici, naši říkají, že to chce hlavně čas, ty to máš lepší.“

Mávnu rukou a objemu Melanii kolem ramen „Prosím tě, to bych zrovna neřekla, nikdy nevím, která ze schopností se zrovna zapne, většinou je to ta, kterou nepotřebuju.“

Tak a máme tu první díl:) Doufám, že se Vám bude líbit, dejte mi dolů do komentářů vědět:), a můžete mi pomoci vymyslet názerv pro první kapitolu. Díky za všechny přečtení, komenty i hvězdy. Pac a pusu Kexisek