Surrounded by Magic (CZ, Louis Tomlinson a Harry Styles FF)

6. Sen versus realita

„Jsi v pořádku. Měla by ses probudit,“ slyším jeho hlas a dívám se do jeho modrých očí.

„Vždyť jsem vzhůru, co to blábolíš?“ dívám se na něj, jako kdyby spadl z višně.

„Neměla bys tu se mnou být ...“ Rozhlédnu se kolem, sedíme na jakési dřevěné lavičce, ale kolem je jen bílomodrá mlha. Není vidět vůbec nic jiného, vidím jen jeho, jak sedí vedle mě a drží mě za ruku.

„Ale, kde to vůbec jsme?“ otážu se, i když mě to vůbec nezajímá, zajímá mě jen to, že jsem s ním, že mě drží za ruku a dívá se na mě.

Kluk pokrčí rameny, „Nevím, ale něco mi říká, že bychom tady neměli být a už vůbec ne spolu…“ další svou větu nedokončí a já cítím, jak mě neznámá tíha vtahuje kamsi do temnoty, do hloubky, někam kde nechci být a musím…

***

„Lyn? Ah, konečně se probouzí…“ Pomalu otvírám oči a hledím na Mel, která sedí na mé posteli, hned za ní stojí mí drazí rodičové.

„Evelyn, ty jsi nám zase dala. Co se ti stalo, zase nízký tlak?“ stará se až nebezpečně zvědavě matka. Můj pohled padne na sestřenici, uff nikomu nic neřekla, naštěstí. Slíbily jsme si, že ty mé sny o NĚM budou naše tajemství, nesmí to nikomu říct.

Pro jistotu na ni mrknu a směrem k matce souhlasně zakývám hlavou: „Asi jo.“

„Nějak se mi to nezdá, byla jsi mimo docela dlouhou dobu.“

„To bude určitě v pořádku,“ sednu si a opřu záda o zeď, která příjemně chladí.

„To je dobře, nebylo by vhodné, kdybys hned první dny v nové škole zameškala. Madisonova akademie není žádný holubník, stačí, že sis vybrala ten šílený obor. Místo nějaké klasické vědy.“ Matka už je zase na koni a má nasazenou tu svou nepřístupnou masku. Tohle ve svém stavu opravdu nemám zapotřebí poslouchat, vzpomenu si na sen a je mi nějak úzko…

„Opravdu nechceš, abych tady zůstala?“ ptá se Mel a prohlíží si mě rentgenovým pohledem. „Blázníš, jsem v pohodě, celkem. Zítra je první den v nové škole, obě se na to musíme pořádně vyspat.“

„Dobrá, tak tedy zítra,“ ještě jednou si mě pořádně prohlédne a zmizí ve dveřích.

Zůstanu v pokoji sama, pokud nepočítám ten šílený prsten, který bych nejradši vyhodila do odpadků, ale nechci se ho dotýkat. Sleduji ho z úctyhodné vzdálenosti 1 metru, když zjistím, že spíš nic nevidím, než vidím, a že mi ještě nic neukousnul, přiblížím se k němu na 20 cm. Hledím na něj jako na jadernou zbraň a čekám jako by z něj každou chvíli měl vypadnout mozkomor. Vážně existují, není to výmysl z Harryho Pottera, jen vypadají trochu jinak, než jak je vykreslila jeho autorka. Strýc měl jednoho takového za svědka na svatbě, moc lidí tam nepřišlo… Napadlo mě, že ten kámen má jinou barvu než jsem si myslela, dneska se zdál úplně černý, ale jako by se v něm odrážely malé třpytky. Už, už se má ruku blížila, že se ho dotkne…huš Lyn, ať tě to ani nenapadne…

Raději jsem rychle zalezla do postele a otočila se hlavou ke zdi, nebudu se na tu věc dívat, nebudu se jí dotýkat a budu dělat, že tady vůbec není (asi jako ozonová díra).

***

Rozlepím jedno oko, abych mohla nahmatat mobil a vypnout tu šílenou melodii, kterou jsem slyšela sice po dlouhé době poprvé, ale už teď ji nenávidím. Prohrábnu si vlasy a chci otevřené oko znovu zavřít, to bych ale nesměla zaslechnout ten protivný hlas mojí matky.

„Evelyn vstávej, ani se nesnaž znovu usnout, okamžitě vstaň z postele a oblékni se. Nechceš přece první den přijít pozdě.“ Mávnu rukou a otočím se ode zdi směrem do pokoje s odhodláním to své jedno otevřené oko znovu zavřít… Bohužel to, co postřehnu, mě donutí otevřít i oko druhé. Na skříni se na ramínku houpe školní uniforma (spíš hnusiforma).

Pohled na tu nestvůrnost mě dokonale probere, zvednu se z postele a jdu zkoumat hnusiformu zblízka. Věděla jsem, že si ji musím vzít, ač rebelka, matka by mě z baráku bez ní nepustila a už tak byla dost naštvaná kvůli té oslavě. Neprohodila se mnou od té doby moc slov, většinou to byly příkazy a zákazy (většinou se týkaly toho, že si toho blbouna vzít musím).

Uniforma se skládala z černého saka a šedé sukně, na saku byl červenonošedý znak Madisonovy akademie, všimla jsem si i červené kravaty a bílé košile.

Oklepu se a donutím se na tu zrůdnost šáhnout, kvalita materiálu mě mile překvapí, ale stejně, já v něčem takovým, to bude parodie samo o sobě… „Evelyn, dělej, máš hroznou výpravu, ať už jsi dole,“ ozve se z přízemí opět ten nepříjemný hlas.

Protočím oči a za chvíli soustředění už mám uniformu na sobě. Děkovala jsem svým schopnostem, protože nevím, jak bych si tu kravatu uvazovala, při mé zručnosti bych se na ní maximálně oběsila (no vlastně by to nebylo špatné). Přečísnu vlasy a jsem ráda, že má uniforma aspoň dlouhé rukávy. Přemístím se do přízemí, kde seberu tašku přes rameno a hodím do ní pár nezbytností.

„Už jdu, beru si švába, čau…“ pronesu stylem kulometu a rychle za sebou zabouchnu dveře, jsem ráda, že jsem z toho blázince vypadla, i když do dalšího blázince se právě chystám.

Kroužila jsem po školním parkovišti dobře 3 minuty ve snaze najít volné místo. Tady snad všichni jezdí autem, jinak to není možné. Zrovna zahlédnu volné místo, je tak akorát pro švába, když mi do něj vjede nějaký blbec s černou audinou.

„No to si děláš prdel,“ vřísknu naštvaně, „jen počkej, ty hejhulo.“ Ušklíbnu se sama pro sebe, jedním jediným cíleným pohledem se mi povede přesně to, o co jsem usilovala, jedna ze zadních pneumatik praskne. Uchichtnu se, ani mě nenapadne, abych dál zůstávala na místě, rychle zařadím zpátečku a jedu pryč. Sice bych ráda viděla jeho nasraný xicht, ale už tak mám celkem zpoždění…

Tak další díl .. moc moc děkuji za tu velkou spoustu komentářů u minulého dílu. Jsem moc ráda, že se vám tak  líbil, a že vás stále dokážu překvapovat. Doufám, že se vám bude líbit i tento díl a ocením slovem každý z vašich komentářů:) Dále moc děkuji za všechna přečtení i hvězdy...Co říkáte na příběh? Nějaké poznámky? Návrhy? Zajímá mě to:) A co udělat malou soutěž? Hádejte kolik mi je let? Kdo uhodne tomu věnuji speciálně příští kapitolu. (Prosím ty, kteří to ví, aby nesoutěžili a nechali možnost ostatním.) Díky moc všem:) Pac a pusu Kexisek