Surrounded by Magic (CZ, Louis Tomlinson a Harry Styles FF)

2. Oslava

„Lynn, vstávej, takhle to do oběda nestihneš," doléhá ke mně pisklavý hlásek Mel, který značí, že je natěšená. Nemusím se na posteli otáčet, abych věděla, co dělá, porovnává si vlasy, i když by dnes nemusela, všichni kteří tu budou, o jejím tetování ví, je to jedna kouzelnická sebranka.

Překulím se na druhý bok, „ Kolik je?"

„Půl jedenácté, za chvíli to vypukne,"

„Šmarjá, to si mě nemohla vzbudit dřív?

„Promiň, chtěla jsem, ale měla si kolem sebe tu debilní auru," otočí se na mě a zkoumavě si mě prohlíží: „zase se ti o něm zdálo, že jo?"

Prudce se na posteli posadím a zamrkám, až do té chvíle než se zeptala, mi to nedošlo, ale je to tak, zase se mi o něm zdálo (jo musím o něm mluvit jako o NĚM, protože vůbec nevím, kdo to je). „No evidentně..."

„Lynn, teď to nemá cenu řešit, snažíme se ho najít už měsíce," přátelsky se na mě usměje, „teď se spíš koukej rychle upravit, to zvládneš," šibalsky na mě mrkne, je mi jasné jak to myslí.

Rychle v hlavě proberu obsah své skříně, zavřu oči a představuji si outfitt, který jsem si vybrala, dá to práci, lehce se u toho zapotím, ale když uslyším Mel, kterak vypískne a nadšeně zatleská, je mi jasné, že se mi zase jednou něco povedlo. Můžu na sebe být pyšná, tuhle schopnost jsem ovládla (no málokdo může říct, že se dokáže obléknout za 5 vteřin), jen ještě doladím tlusté černé linky a přečísnu ofinu a můžeme vyrazit. Vyrazit vstříc těm kouzelnickým podivínům, kteří si říkají naše rodina.

***

„Hodně štěstí, zdraví, hodně štěstí, zdraví, hodně štěstí Evelyn a Melanie, hodně štěstí zdraví..." prostorná hala působila jako menší koncertní síň, a tak zvuk neuměle zpívané narozeninové písně působil hlasitěji než bychom si (vzhledem k hudebnímu „nesluchu" celé naší rodiny) přály. Stála jsem s Mel na konci schodiště a potichu se modlila, ať už je konec, jediné co jsem zvládla vnímat, byl šílený ječivý hlas mojí matky, pro kterou bylo rytmus sprosté slovo.

Za obřadného potřásání rukou s mnoha našimi příbuznými jsem se přesunula do obývacího pokoje. Na stole si to trůnil obří 3patrový dort, byl celý osázený kytkami a motýlky (no fuj), doufala jsem, že má aspoň čokoládovou příchuť, zaryla jsem prst do spodního patra... „No, Evelyn, jak se to chováš!" sykla mi matka do ucha a odstrkovala mě směrem ke krbu, kde mě postavila vedle Mel.

Osazenstvo pokoje se okamžitě zklidnilo a zahledělo se naším směrem, přišla jsem si jak na výstavě bílého masa, dalo mi práci udržet úsměv na rtech. Tyhle rodinné dýchánky u jakékoliv příležitosti nebyly pro mě jako introverta nic příjemného. Zvláště, když jsem věděla, co bude následovat, už teď se mi z toho ježily chloupky na těle.

Teta Helen pokynula Mel, ta se otočila k obecenstvu zády a odkryla si vlasy stranou, byla chytrá a ráno si záměrně vzala tričko s holými zády, aby byl strom vidět, aniž by si musela sundávat vršek, jako se tomu několikrát stalo.

Naklonila jsem se, abych lépe viděla, čekala jsem, že na jejím stromě přibude jen lístek, jako tomu bylo doposud, ale musela jsem párkrát zamrkat, abych se ujistila, že vidím dobře. Lístků jí tam přibylo hned několik a kolem stromu zrovna navíc poletoval krásný modrý pták. Publikum naší rodiny uznale pokývalo hlavami a ozvalo se i zatleskání. Mel se obrátila zase čelem do místnosti a já jí jen ukázala palec nahoru, byla řada na mě. Pomalu jsem z ruky stáhla černý návlek, spolu s dalšími lidmi v místnosti jsem mohla vidět, že na mém tetování přibyly barevné korálky zdobící peříčka a vnitřek lapače se zformoval do tvaru pentagramu. Opět se ozvalo zatleskání a jakési uznalé hvízdnutí.

Z rohu pokoje se ozvalo zakašlání a lehké cinknutí nože o sklenku, pradědeček Norbert si žádal slovo, otřel si šedivý knír a zvedl se z křesla, ve kterém do té doby trůnil.

„Dvacet let, dvacet let čekáme na tento okamžik, až tato generace dospěje a bude moci naplnit osud, který jim byl předurčen. Naplnit rodinný odkaz a pokračovat v tradici..." přestala jsem strýčka poslouchat, musela jsem se zamyslet, nad tím co říká. Začalo mi pomalu docházet, že na to, že je nám jen 20 je tady nějak moc lidí, moc lidí, které jsem dlouho neviděla a moc lidí, které jsem vůbec neznala. Tahle událost byla nějak moc oficiální...

O malou chvíli později jsem si nadávala, protože jsem se zamyslela a přestala strýce vnímat úplně, zapnula jsem uši až teprve ve chvíli, kdy svou řeč končil slovy: „Přenechám tedy jejich nejbližší, aby jim tuto velkou událost oznámili." Poté se ozval potlesk a strýček s velkým zadostiučiněním ve tváři (vždycky se hrozně rád poslouchal) opět usedl do křesla.

Pohlédla jsem na Mel, tvářila se stejně zmateně jako já, možná o trochu víc vystrašeně. Pravdou bylo, že to co se tady dělo, se mi vůbec nelíbilo, vzpomněla jsem si kterak Mel předešlý den „věštila", že se musíme pořádně připravit, jak se ale připravit na něco, o čem vůbec nic nevíte? Všimla jsem si, jak se Melanie lehce třese a zároveň jsem cítila, že mě moje tetování začalo pořádně svědit. Tohle nebude dobrý...

Tak a máme tu další díl, jo možná trochu nuda, ale nebojte, rozjede se to. Doufám, že se Vám líbí, dejte mi vědět do komentářů, na všechny odpovím:) Pac a pusu zvědavý Kexisek