#06

2.9K 173 2
                                    

Okamžitě jsem se rozběhla po schodech nahoru až k našim dveřím, jež byly nyní otevřené dokořán. Hned za nimi stáli dva muži oděni v policejních uniformách. Když jsem se objevila ve dveřích a hlasitě přitom lapala po dechu, oba si mě změřili pohledem.
"Vy jste Elena Simmonsová?" Zeptal se jeden. Měl na hlavě vrabčí hnízdo blonďatých vlasů a nemohl být o moc starší než já sama.
"A-ano... co se stalo? Kde jsou mý sourozenci?"
"Ve vedlejším pokoji," ukázal druhý na dveře do obýváku. Spadl mi ze srdce velký kámen. "Mohla byste nám říct, kde jste teď byla?"
"Ehm, zdržela jsem se ve škole." Odpověděla jsem po pravdě a sundala si tašku z ramene. To, že tady ti policisti jsou je velmi, velmi špatné znamení. Obzvlášť, když se takhle vyptávají.

"Můžeme vědět, kde je vaše matka nebo jakýkoli jiný zákonný zástupce?"

"Víte, máma je u babičky, nebylo jí dobře tak tam na nějakou dobu odjela." Vymýšlela jsem si z fleku a jen doufala, že na to skočí. Nejsem zrovna dobrá lhářka. Za zády jsem zkřížila ukazováček a prostředníček na pravé ruce v skoro modlícím gestu.

"A to vás tady nechala jen tak samotné?" Přimhouřil blonďák oči a změřil si mě pohledem. Kousla jsem se do rtu ve snaze zastavit příval slov, jež se mi už dral na jazyk a zabránit tak možnému odsunu do děcáku nebo ještě hůř. Moji sourozenci přece nebudou vyrůstat v děckém domově a už vůbec nechci, aby Tommy začal říkat nějaké adoptivní paní mami, i když si to ta naše vlastně nezaslouží. Jen jsem přikývla, nevěříc vlastnímu hlasu.

"Opravdu?" Ověřoval si ten druhý. Přišlo mi, že vidí, že není něco v pořádku a snaží se to ze mě pod tlakem dostat. Skus mého rtu se ještě zesílil, až jsem si jej určitě prokousla a ucítila na jazku pachuť krve, ale teď tomu nekladla žádnou pozornost. "Mohla byste nám ji dát alespoň na telefon? Rádi bysme si s ní promluvili."

"No, já, ehm... Máma je v Itálii! Už čtvrt roku se o nás nestará a já jsem tady zůstala na všechno úplně sama!" Z očí se mi spustily slzy. Posadila jsem se na botník než se mi podlomila kolena. Dívala jsem se na špičky svých tenisek a tiše vzlykala. Přes uslzené oči jsem viděla, jak mi jeden z nich podává kapesník. Vzala jsem si jej a vysmrkala se, zároveň si utřela další slzy a v duchu se proklínala, že jsem se takhle prořekla.

"To musíme řešit, to víš, že ano?" Usmál se na mě ten blonďák. Byl hrozně milý. Přikývla jsem. "Výborně, pomůžeme vám... půjdeme na stanici a něco vymyslíme."

"Ale já... nechci, aby mý sourozenci šli do děcáku. Zvládnu se o ně postarat, dařilo se mi to doteď."

"Uvidí se, co bude. Teď ti ale můžu slíbit, že se vás v žádném případě nikdo nebude snažit rozdělit." Kývla jsem, že rozumím a zvedla se. Kapesník jsem vyhodila do koše a otevřela dveře do obýváku.

***

A tak jsme se dostali až sem. Na policejní stanici. Několika lidem jsem musela celou naši situaci vysvětlit. Ptali se, jestli nemůžu zavolat někomu, kdo by byl schopný se o nás postarat a mě nenapadl nikdo jiný než Jay, i když to není rodina.

Dorazila přibližně za deset minut. Stejní lidé jako mě vyslýchali ji odvedli do nějaké kanceláře a začali tam něco řešit. My jsme mezitím seděli na lavičce u toho blonďatého policisty. Udělal Tommymu i Andy horkou čokoládu a přede mně následně položil hrnek s teplou kávou.

"Všechno bude dobrý, uvidíš," opravdu milý kluk. Snažil se mě tak roztomile povzbudit.

"Já vím," povdechla jsem si a znovu se podívala na dveře, za kterými už nejméně před půl hodinou zmizela Jay.

Take Care Of You ( A Louis Tomlinson Fanfic)Where stories live. Discover now