#07

3K 162 29
                                    

Pomalu jsem otevřela dveře pokoje a nahmatala vypínač. Jakmile světlo zahalilo vše kolem mě, pořádně jsem se rozhlédla.

Vypadalo to tady jako v každém jiném klučičím pokoji. Překvapilo mě, že Louis byl docela pořádný, ovšem možná Jay zaúkolovala holky, aby tady uklidily než nás doveze. Myslím, že se jí nikdy nebudu moct dost zavděčit. Batoh s věcmi jsem odložila k psacímu stolu a posadila se na okraj postele. Byla strašně pohodlná, dokázala bych si představit usínat tady každý večer. Přejela jsem pohledem veškerý obsah pokoje. Stěny byly nabarveny do příjemné modré, viselo na nich několik plakátů známých fotbalistů. Poznala jsem třeba Ronalda a Messiho. Věděla jsem, že Louis má fotbal hodně rád.

Stáhla jsem gumičku z vlasů a prohrábla si je prsty. Zničehonic jsem cítila, jak mi víčka těžknou. Jen jsem si sundala tepláky, zalezla pod jemnou přikrývku a položila hlavu na polštář. Povlečení bylo ze strašně příjemného materiálu. Asi Tomlinsonovi obsadím postel. Naposledy jsem po polštáři přejela rukou, pak ji vsunula pod něj a konečně usnula.

***

Zděšeně jsem vyjekla, když mě probudilo, jak na mě dopadla příšerná váha. Vymotala jsem se z přikrývky a podávala se, co se děje.

"Co to s tou postelí zase mám?" Přede mnou byl na mol opilý Louis Tomlinson. Táhlo to z něj a jazyk se mu pletl.  "Simmonsová, co děláš v mý posteli?"

"Já..."

"No? Poslouchám, puso," našpulil rty a zvedl obočí. "Co tady děláš? Ne, že bych neviděl rád spoře oděnou holku v mý posteli, ale ty?"

"Debile," zamumlala jsem a protočila nad ním oči.

"Hele! Taky tě neurážím..." některá slova pro něj bylo těžké vyslovit. Táhlo mi to koutky rtů nahoru do úsměvu.

"Ne, vůbec..." povzdechla jsem si, "Jay mě tady nechala přespat. Myslela, že dneska nepřijdeš domů."

"Jak vidíš, jsem tady, pokud se ti teda nezdám," sáhl si hned na obličej a hruď, "nop, jsem tady." To už jsem se opravdu rozesmála. "Pššt," přikryl mi dlaní rty, "vzbudíš mamku!"

"Co? Nechceš, aby tě viděla, jak se vracíš domů na mol?"

"Tak nějak," pokrčil rameny.

"Tak ses neměl vracet," zase jsem se zasmála, tentokrát tiššeji.

"Přece ti nenechám mou postel," přisunul se blíž, "máš nádherný úsměv, víš to?" Posunul se ještě víc ke středu postele a mě tlačil ke kraji. Okamžitě jsem zvážněla a podívala se mu přímo do modrých očí. Zase jsem v nich viděla stovku různých odstínů modré. Naklonil se ke mně.

"Co děláš?"

"Nah, jsem celkem unavený, dneska pohovku přežiju." Odtáhl se, vstal a s šoupavými kroky se ztratil za dveřmi, které za sebou jemně zavřel. Co se to tady teď odehrálo?

Musela jsem se zhluboka nadechnout a na moment zavřít oči. Ještě před vteřinou byl tak blízko, že stačilo jen zvednout ruku a přejet prsty po jeho bezchybné tváři, jen se o kousíček naklonit a naše rty by zapadly do sebe, jenže teď už byl o patro níž v obýváku a stlal si na pohovce.

Proč to vlastně udělal?, ptala jsem se sama sebe, když jsem si znovu lehla a pokusila se usnout, i když se to zdálo jako nadlidský výkon. Najednou jsem věděla, co dělá. Hraje si se mnou, nemá nic lepšího na práci, tak si musí hrát s mými city.

No... takovouhle hru by případně mohli hrát i dva.

***

Nakonec jsem usnula, když jsem si usmyslela svůj plán, pokud bude případně tohle Tomlinsonovo zvláštní chování pokračovat. Ráno jsem se probudila odpočatá, pocit, který už se ke mně dlouho nedostavil.

Take Care Of You ( A Louis Tomlinson Fanfic)Where stories live. Discover now