Take Care Of You ( A Louis Tomlinson Fanfic)

#14

Prostě jsem ležela v posteli a nechávala slzy volně stékat po tváři, zatímco jsem hleděla do protější zdi. V hlavě se mi přehrával celý můj žalostný život pořád dokola a dokola spolu s tím, co se před chvíli stalo. Nebo to bylo už před několika hodinami. Jaksi jsem ztratila pojem o čase, když doktor odešel. Hlavně poté, co jsem Louise poprosila, aby odešel a on se sklopenou hlavou opustil místnost.

Nikdo se po něm v pokoji už neobjevil. Buď je někdo na chodbě a nebo šli domů. Upřímně doufám, že odešli. Zavřela jsem oči a snažila se usnout, ale bohužel se mi nedařilo.

Zvedla jsem se na loktech z postele a navlékla přes nemocniční košilku župan. Když nemůžu usnout, tak se půjdu trochu projít, nadýchat se čerstvého vzduchu. Otevřela jsem dveře a vystoupila na chodbu, uvědomujíc si, že nikdo jiný tady vlastně  není.

Nikdo nečekal na židlích čekárny před žádným z pokojů, na sesterně nebyla ani jediná sestřička a když jsem nakoukla do několika pokojů, všechny byly prázdné. Nad obočím se mi vytvořila vráska, když jsem ani po dalších deseti minutách nebyla schopná nikoho najít. Vypadalo to, jakoby se z nemocnice stalo město duchů.

Svitla ve mně naděje, když jsem slyšela cinknout zvonek u výtahu, spolu s blikajícími čísly oznamující jeho příjezd. Jenže osoba stojící ve výtahu mě naprosto vyděsila.

"Ale, ale, Elenko..." brr, nenáviděla jsem, když mi tak někdo řekl, hlavně kvůli němu, "snad sis nemyslela, že ti všechno jen tak projde? Myslíš si, že mě udáš a jen tak z toho vyklouzneš? To si se spletla, slečinko." Rozešel se směrem ke mně.

Já se instinktivně otočila a začala chodbou prchat pryč. I on zrychlil, teď za mnou běžel. "Stůj, sakra, ty malá děvko!"

"Pomoc! Kde jste kdo?! Sestřičky!" Křičela jsem do všech stran. Dveře všech pokojů byly otevřené, ale uvnitř ani jednoho z nich se nikdo nenacházel. "Louisi!" Zkusila jsem znovu. Potom, co doktor opustil pokoj a řekl, že se mám prospat, mi slíbil, že nemocnici neopustí ani kdyby to byla otázka života a smrti.

Moje volání ovšem i tentokrát vyšlo na prázdno. Po Tomlinsonovi nebylo ani stopy a mě se nějakým způsobem povedlo dostat do slepé uličky. Tahle chodba nemocnice nikam nevedla.

"Zdá se, že králíček dohopsal, viď?" Vůbec jsem mu nerozuměla. Vnímala jsem jen jeho přítomnost pár metrů za mnou a opravdu neměla čas vnímat jeho pitomé průpovídky.

"Co chceš?" Vyštěkla jsem, ale neotočila se k němu. Pevně jsem k sobě semkla víčka. Nechtěla jsem se dívat na jeho ksicht.

"Chci jen, aby si věděla, že se mnou by se nikdo, opakuji NIKDO, neměl dát do křížku." Obešel mě a nyní stál přímo přede mnou. Semkla jsem k sobě víčka ještě pevněji a snažila se nevnímat jeho ruku, která si našla konec mé nemocniční košile. "Možná bych ti měl osvěžit paměť... Nebo zajít za Andy, či dokonce Tommym?"

"Opovaž se jich dotknout!" Zařvala jsem a prudce otevřela oči, abych si mohla prohlédnout jeho slizkou tvář s temným úšklebkem.

"Ty opravdu zapomínáš, kdo vlastně jsem," zaštípala mě tvář a celá hlava se mi vytočila do strany. Jo,byl n mě hnusný, zneužíval mě, ale ještě mě neuhodil... Přitiskla jsem si ruce k hlavě a z nějakého důvodu se rozkřičela.

"Eleno?!"

***

Vyšvihla jsem se do sedu a prudce zalapala po dechu. Vyjekla jsem, když jsemsi uvědomila, že mě někdo drží za ramena a rychle se ze sevření vykroutila.

"Eleno!" Popadl mě ten někdo za tváře a donutil podívat se na něj. Louis...

Ze rtů mi unikl tichý vzlyk. Jeho panický výraz okamžitě zněžněl a on si mě přitáhl do náručí. V dlani jsem sevřela jeho tričko a potichu mu vzlykala do hrudníku.