Take Care Of You ( A Louis Tomlinson Fanfic)

#15

Dál se na mě díval a očekával mou odpověď, nebo něco tomu podobného. Jen jsem se na něj vytočila se zvednutým obočím. "No, dobře, nemusíme se o tom bavit..." povzdychl si nakonec a otevřel mi dveře od auta.

Nastoupila jsem a připoutala se, zatímco Louis oběhl auto a posadil se na stranu řidiče. "Tak, kam pojedeme? Mohli by jsme jít do parku... teda, museli by jsme nejprve k vám pro můj skate, ale pak by jsme mohli ještě-"

"Hej, hej, El... mým úkolem právě teď je odvézt tě domů až k mámě, aby tě mohla připoutat na lůžko, dokud si nebude jístá, že jsi zdravá."

"Já jsem naprosto v pohodě," rozhodila jsme rukama a pohodlně se rozvalila na sedačce.

"Jo? Že doktoři a tvoje tělo říkají něco jiného..." Nahnul se ke mně přes řadící páku a jemně mi přejel prsty po tváři. Než jsme vyšli z nemocnice, podívala jsem se ještě do zrcadla a musím říct, že vypadám hrozně. Obličej i tělo samá modřina.

"Vypadám příšerně, že?" povzdechla jsem si a dál si užívala jeho dotyk. Všimla jsem si, jak ruku, kterou měl položenou na volantu, sevřel do pěsti. "Co se děje?"

"Měl jsem tam být... ne Zayn, ale já. Kdybych se tak blbě neurážel jako malá holka a-"

Umlčela jsem ho polibkem. "Hej, klid, ty za nic nemůžeš... všechno jsem si způsobila sama, když jsem těm borcům začala nadávat. Byla jsem hloupá."

"To máš teda pravdu," usmál se.

"Hej," praštila jsem ho do ramene a předstírala uraženou. Otočila jsem se k němu zády a odmítala s ním mluvit.

"No tak, El," prosil mě, ať se na něj podívám už minimálně po páté. Dále jsem odmítala. "Já to tak přece nemyslel," sám mě vzal za bradu a natočil můj obličej ke svému. Pak mě jemně políbil na rty. "Toho se nikdy nenabažím," podíval se mi přímo do očí, aby mě ujistil, že říká pravdu, a usmál se tím nejsladším úsměvem.

Já se naopak začervenala a sklopila zrak ke svým rukám.

"Nemusíš se stydět, Eleno... i když ti ty červené tváře strašně moc sluší."

Říct, že jsem byla zaskočená je slabé vyjádření. V žádném případě jsem nebyla zvyklá, aby mi Louis říkal tolik hezkých věcí. Nezažila jsem, že by na mě někdy vůbec byl milý, proto jsem se takto chovala.

"Pojedeme domů, jo? Tommy i Andy se na tebe moc těší," zmínka o mých sourozencích mě potěšila. Věděla jsem, že u Jay jsou v bezpečí. Oba dva měli vždycky po boku nějakého Tomlinsona - ať už dvojčata, nebo jednu ze starších dívek.

Nikdo z nich však netušil, o co tady okolo ve skutečnosti jde. Zdálo se mi však, že Jay je možná s celou, nebo alespoň částí, situace obeznamena, jelikož když mě včera všichni navštívili, měla v očích divný výraz, za který bych nedala ruku do ohně.

Nechtěla jsem jim to říkat, nepotřebuju, aby mě někdo litoval. Třeba Louis. Stačí, že ví, co jsem řekla doktorovi v nemocničním pokoji, nic víc vědět nemusí.

Odtáhnul se ode mně, já se připoutala a pak jsem vyčkala, než nastartuje a rozjedeme se. Celou cestu jsem uvažovala nad tím, co teď vlastně s Louisem jsme. Mohlo to před chvílí vypadat, že je z nás zaláskovaný pár, ale já vlastně nevím... Nepřišlo by mi, že by jsme spolu chodili, nebo tak.

Navíc tady pořád byla pro mě nevyřešená věc, nevím, jakto má Louis.

Tou nevyřešenou věcí je Eleanor Calder. [Někteří si ji možná pamatují, objevila se někde ve třetím, nebo čtvrtém díle... prostě hodně dávno] Podle mých informací – které jsou necelé dva dny staré – spolu chodili ještě předevčírem předtím, než mě napadli a žádnou zprávu o rozchodu jsem nikdy neslyšela.