This Part Of My Life 2 [1D]

Chapter 9

Harry’s POV

Do pokoje vtrhnul Niall a hned za ním se vlekli i Zayn s Liamem.

„Ahóóój!“ volal radostně Niall tím svým hlubokým irským přízvukem a šinul si to rovnou přese mě k Deb. Ustoupil jsem mu tedy a všichni tři se s ní přivítali. Usmívala se, červenala se a celkově vypadala, že je ráda vidí.

Všichni tři se shromáždili kolem postele a začali se vyptávat na její stav. Samozřejmě, že jim říkala, jak je všechno fajn, ale my s Louisem jsme po té nekonečné půlhodině jejího neutichajícího pláče věděli svoje.

V životě jsem ji ještě neviděl takhle zničenou. Jasně, nebyla to zrovna ta nejsilnější holka, které by bylo putna, co o ní lidé říkali, takže už měla pár takových chvilek, kdy by nejradši se vším skoncovala. Dělo se to hodně na základce, když třeba zaslechla pomluvy nebo si vyslechla něco rovnou z očí do očí a já tam zrovna nebyl, abych ji bránil. Utíkala se vždycky schovat na klučičí záchody nebo do kumbálu pro uklízečky, takže jsem věděl, kde ji najdu a chodíval ji vždy uklidnit. Někdy jsme dokonce zameškali i hodinu, když jsme seděli v kumbále a povídali si, aby přišla na jiné myšlenky. Vždycky jsem jí říkal, že to nemá cenu se takhle trápit kvůli nějakým bez inteligentním výkvětům společnosti a postupem času ji to naučil, takže se už nezabývala každou poznámkou určenou na její účet. Vytvořila si kolem sebe bariéru, díky níž se k ní nemohl nikdo dostat. Tedy až na mě. Se mnou byla vždycky tou, kterou doopravdy byla. Takovou, jakou se narodila.

Ale tentokrát to bylo jiné. Uvnitř byla naprosto zdrcená a rozbitá. Ne jen tak povrchově, jako když jí někdo zesměšnil. Tentokrát to bylo hluboké a já o ni měl strach. Netušil jsem, zda by mohlo dojít k tomu nejhoršímu, ale popravdě jsem to ani nechtěl zjišťovat. A proto jsem ji potřeboval mít pod dozorem čtyřiadvacet hodin sedm dní v týdnu, takže jsem ji musel přinutit souhlasit, aby šla k nám.

To jsem ale ještě netušil, co se odehraje v následujících minutách.

„Hele kluci, když už jste tu, tak mi musíte něco slíbit. Až budete odjíždět, musíte tyhle dva vzít s sebou,“ vrátil jsem se do reality a zaslechl Deb zase takhle pitomě mluvit.

„Ne! Nikam nejdu!“ namítl Louis dřív, než mi vůbec došlo, že bych měl taky zareagovat.

„Ani já ne. Kluci, neposlouchejte ji, ať už bude říkat cokoliv,“ řekl jsem a pohlédl na ně.

„Harry! Víš, že tě miluju, ale tohle ti prostě musím říct. Vypadáš otřesně,“ řekla vážně a nevinně se na mě podívala, když v tom Niall propukl ve svůj obvyklý záchvat smíchu, což způsobilo, že se smáli všichni.

„Mně je jedno, jak vypadám. Cítím se dobře, takže cokoliv můžeš vyčíst z tohoto,“ ukázal jsem na svůj obličej, který opravdu nevypadal nejlépe. „Tak je to pouze optický klam, protože uvnitř se cítím báječně,“ pronesl jsem a nasadil svůj nejširší úsměv.

„Dobrý pokus, ale ne. Musel by ses snažit víc, jenže na to už nemáš sílu,“ argumentovala a docela mě tím začala vytáčet.

„Hele, on rovněž vypadá děsně, tak proč neřekneš taky něco jemu? Proč jen já?“ vztekal jsem se a ukázal na Louise, který byl pořád přilepený k její ruce. Normálně vypadali jako pár. Určitě víc než my dva.

„Protože vím, že tobě si to můžu dovolit říct,“ řekla potichu a sklopila oči. Louis se hlasitě zasmál.

„A mně ne, jo? Klidně mi řekni, že vypadám jak opuchlá ropucha. Mně to vadit nebude,“ řekl a smál se dál.