This Part Of My Life 2 [1D]

Chapter 26

Po noci strávené dlouhým usilovným přemýšlením o co nejvhodnější výmluvě mě nakonec dostihla má únava a já nad ránem zabral. Ovšem bez perfektního plánu v kapse.

Nic jsem nevymyslel a neměl jsem ani ponětí, jestli to vůbec stihnu. Nemohl jsem říct jen nějakou takovou blbost, jakože se mi vlastně nechce, nebo že jsem se rozmyslel a jdu s kámošema na pařbu. Nemohl jsem se vymluvit ani na nějakou pracovní schůzku, protože ty se nezařizovaly z hodiny na hodinu. No, někdy možná jo, ale já Deb nechtěl zklamat ani urazit. Muselo to být něco fakt akutního, co by ona sama od sebe pochopila, jenže já nebyl schopen to vymyslet.

Zayn byl ve studiu, Niall ležel vyvalený v jednom křesle v obýváku, já si zabral to druhé, kde jsem pořád jen zadumaně seděl a zkoušel něco vymyslet, no a gauč si zabral Liam s Deb. Ten poslední si nahoře v koupelně dával pozdní ranní spršku.

Byl jsem totálně v prdeli. Bez síly, bez nápadu, dokonce už i bez odhodlání. Pomalu jsem se začal smiřovat s tím, že na ten koncert hold budu muset jít a nechat tak mou holku samotnou.

„Harry, je ti něco?“ zeptala se mě ustaraně Debbie, když její oči zbloudily z obrazovky ke mně a zahlédly tak tu hromádku neštěstí zabořenou v křesle.

„Ne, jsem v pohodě. Jenom mě trochu bolí hlava,“ zalhal jsem a na chvíli mě jakoby ozářil duch svatý, ale hned na to mi ta nálada opět klesla. Ani na nemoc jsem to uhrát nemohl. Kdybych to tak udělal, musel bych být doma dřív jak oni, ale to jsem jaksi netušil, kdy by to asi bylo. S Louisem jsem spolupracovat nemohl – ano, doufal jsem z celého srdce, že by šla právě s ním – a kdyby mi napsal Ed, že už vyrazili a já v zápětí na to taky opustil vilu, tak by to bylo hodně o štěstí a náhodě. Nemusel bych to stihnout včas.

„Nechceš prášek? Donesu ti ho,“ nabídla se okamžitě, ale já jí zarazil.

„Ne, děkuji. Už jsem si jeden vzal. Snad to za chvíli zabere. Nerad bych rušil tu naši dnešní akci,“ řekl jsem a naléhavě přitom hleděl na Liama, jenž si mě podezíravě prohlížel. Doslova jsem se ho snažil uprosit pohledem, když si Deb zase hleděla televize. Nekonečně dlouhou chvíli jsme si jeden druhému zírali do očí a telepaticky se dorozumívali, až se mu mě nakonec zželelo.

„Jo, k tomu vašemu večeru… málem jsem zapomněl. Nikam nepůjdeš, Harry. Maximálně tak do studia napravit to, co jsi předtím zmrvil. Julian mi včera řekl, že tě bude dneska potřebovat znovu,“ pronesl ledabyle Liam a usrkl si své limonády, zatímco jeho oči mířili přímo na obrazovku.

Liam - Hrdina. Zachránce. Spasitel. Tak přesně tyhle výrazy mi okamžitě vytanuly na mysl. Já toho kluka snad vážně jednou budu muset zasypat zlatem, šperky a Batmanovskýma oblečkama. Jinak to nevidím!, pomyslel jsem si, ale pak jsem se na něj kouknul a věděl jsem, že on nic z toho nepotřeboval. Potřeboval jediné. Lásku. Svou pravou a jedinou lásku. Svou Danielle. A já byl odhodlaný je dát co nevidět zase zpátky do kupy. Nevěděl jsem ještě jak, ale slíbil jsem si pro to udělat maximum.

Dlouho už ty lži nepotrvají. Nikdo z nás už to déle nesnese. Vždyť se z nás všech pomalu stávají lháři profesí. Ta největší špička všech profesních lhářů. Bohužel, ani jeden z nás po takové kariéře netoužil.

„Cože?“ vyjel jsem na něj naoko překvapeně.

„Slyšel jsi mě. Musíš večer do studia,“ zopakoval znuzeně. Vážně jsem obdivoval ten jeho talent pro lhaní. On opravdu mluvil, jakoby to myslel skutečně vážně. Ani jeden koutek mu necukl.

„A-ale já mám…“ začal jsem nervózně protestovat.

„Žádné ALE, Harolde! Kdybys po nocích tolik neflámoval, mohl jsi to mít odbyté už včera, ale to ty ne. Ty svůj čas strávený ve studiu raději prospíš, zmrvíš, co jde a ještě se budeš vztekat, ne? Tak to teda ne, hošánku. To bychom si nerozuměli. Ty do toho studia prostě půjdeš a tečka,“ seřval mě jak psa, až jsem z něj dostal trochu strach. Kdybych si nebyl tak jistý tím, že jsem své části odzpíval na výbornou a Julian byl i přes mou únavu spokojený s mým výkonem, tak bych si možná řekl, že to Liam myslí smrtelně vážně.