This Part Of My Life 2 [1D]

Chapter 19

Rychle jsem se rozběhl po schodech nahoru a ve svém pokoji našel Nialla utišujícího Deb ve svém náručí, kde mu ustavičně plakala. Přiběhl jsem k posteli z druhé strany a vyděšeně si ji prohlédl.

„Co se stalo?“ zeptal jsem se, když jsem neviděl žádné známky toho, že by jí měl někdo ublížit, což byla stejně zbytečná kontrola, protože v domě byl jen Niall a ten by jí neublížil.

„Začala ze spaní křičet, a když jsem se ji pokoušel vzbudit, tak ještě zesílila,“ odpověděl mi. Počkat, co? Ona křičela delší dobu, než jsem to slyšel? To to muselo být dost tiché na to, aby to Nialla vzbudilo, začal jsem spekulovat, ale hned na to se seřval. Ne! Neobviňuj Nialla! Ten za nic nemůže.

„A tebe to vzbudilo?“ neodpustil jsem si se nezeptat.

„Normálně bych to neslyšel, ale zrovna jsem se chystal na svou noční sváču a zjistil jsem, že křičí, tak jsem přišel zkontrolovat, co se děje,“ vysvětlil mi a já si chtěl nalískat za to, že mě vůbec přepadla myšlenka na to, že by Niall… už jsem na to raději znovu nemyslel.

Debbie pořád plakala a tak jsem si ji od Nialla převzal a přitáhl si ji do své náruče. Kývnul jsem na něj, že už to od teď zvládnu a on odešel. Pomalu jsem se i s ní v náručí natáhl na postel a přitáhl si ji k sobě.

„Co se ti to zdálo? Proč tě to tak vyděsilo?“ zeptal jsem se jí, zatímco jsem ji uklidňoval hlazením po vlasech.

„Nic,“ vzlykla. „Jenom se mi ten sen zdá každou noc. Děsí mě to,“ pokračovala slabounce dál.

„Každou noc? Proč jsi mi nic neřekla?“ zděsil jsem se. „O čem to je? Vybavuješ si tu nehodu?“ napadl mě jediný zážitek, který by jí měl nahánět hrůzu.

„Ne. No dobře, možná ne každou noc, ale od té noci v nemocnici se mi tady tak pětkrát nebo šestkrát zdál. A je to celkem o ničem. Nikdy si z toho moc nepamatuju. Je to spíš jako směsice emocí bez obrazů, ale dneska to bylo jiné,“ líčila mi to.

„A v čem? Co se tam dělo?“ vyzvídal jsem a popostrkoval ji ve vyprávění.

„Byla jsem v lese. Ztracená. A byl tam taky muž. Jenom silueta toho muže v dálce. Bála jsem se ho. Věděla jsem, že je nebezpečný a já jsem tam sama a nemůžu se ani bránit. Stála jsem na místě jako přikovaná a když jsem se rozhlédla, tak jsem opravdu spatřila řetězy na mých rukách i nohách. Nemohla jsem utéct a muž se začal přibližovat. Bylo to zvláštní, ale s každým jeho krokem blíže ke mně jsem přestávala cítit úzkost. Věděla jsem, že bych se měla bát a měla bych křičet nebo tak něco, ale mně jen stoupal adrenalin v krvi, jak moc jsem si přála spatřit obličej svého věznitele. Byla jsem z toho dokonce až vzrušená, jak moc jsem si přála strhnout mu kapuci, když se přiblížil dostatečně blízko, ale řetězy mi nedovolily se pohnout ani o milimetr. Pak už jsem jen ucítila ostrou, bodavou bolest u srdce a v tom jsem spatřila modré oči. Zaslechla jsem uklidňující hlas Nialla a to už jsi přišel ty,“ povyprávěla mi svou noční můru, která se mi absolutně nelíbila, ale nemohl jsem přijít na to proč. Snad ty modré oči, ale to mohlo patřit k Niallovi. Ten je má modré taky. Nebo ten podivný uklidňující pocit, který měla, když se přibližoval. Celé jsem si to dokázal živě představit, protože jsem věděl, o jakém pocitu to mluví.

„Domluvím ti schůzku u našeho psychologa,“ zašeptal jsem jí do vlasů a následně ji tam políbil.

„CO? Né, Harry! Já nepůjdu k žádnému cvokaři!“ rázně to odmítla, sotva to vyšlo z mých úst.

„Ale zlato, není to žádný cvokař. Je to fajn chlápek,“ snažil jsem se ji uklidnit a potlačit její tělo zpátky do lehu.

„NE! Nikam nejdu!“ vztekala se. Tohle jsem na ní nesnášel. To, jak mi pořád kladla překážky a vytvářela nové výzvy. Samozřejmě, že jsem je celý život zdolával levou zadní, ale po devatenácti letech a se vším tím stresem už mě to unavovalo.