This Part Of My Life 2 [1D]

Chapter 12

Debbie’s POV

A je to tady! Osudný den D. Den, kdy si mě kluci nastěhují k sobě. Nebo spíše den, kdy se já nastěhuji k nim. Je to šílený, ztřeštěný, naprosto uhozený a bohužel naprosto pravdivý. Ale co ti budu vykládat? Jednou jsem jim to odsouhlasila, tak teď nemůžu couvnout. Niall by od zlosti vyhladověl, Zayn by po mně hodil jedním ze svých kapesních zrcátek, Liam by měl dlouhý proslov o tom, že jsem to slíbila a Harry by ho doplňoval tím, že sliby se mají plnit. A Louis? To je to, co už přes tři dny nevím.

Stal se hodně tajemným od té oné noci, kdy se mi svěřil se svou sexuální orientací. Nemyslím si, že jsem ho nějak urazila nebo tak něco. Chovala jsem se jako předtím a na nic ohledně toho jsem se nevyptávala. Tedy, né že bychom na to téma vůbec nezabrousili, ale nebylo to nic zvláštního. Pouze jsem se ptala, jestli má alespoň vyhlídnutého nějakého přítele a on mi normálně odpověděl, že při své práci na to nemá čas a kvůli příkazům mlčenlivosti si zatím ani nikoho nehledá, což jsem naprosto chápala. Tedy, mé podvědomí mi tak nějak říkalo, že si dovedu představit jaké to je – nemoct světu říci, koho doopravdy milujete. Nevím, proč bych takovou věc měla vědět, ale jsem si jistá, že Louisovu situaci naprosto chápu.

A taky se ti omlouvám, že jsem se ti od té oné noci nevěnovala, ale nebyl čas ani nálada. Udála se spousta věcí, ale v celku se neudálo vlastně nic zajímavého. Rodiče se tu dvakrát v návštěvních hodinách stavili, aby mi přinesli zbytek mých věcí, které jsem si nenechala u Harryho a taky aby se se mnou rozloučili. Dlouhou dobu je teď nejspíš neuvidím. Rodiče pracují dlouho do odpoledne, táta někdy i do večera a z Holmes Chapelu do Londýna je to tři hodiny autem, takže by nemělo smysl, aby za mnou jezdili. Já budu ráda, jak si zvyknu pohybovat se alespoň po jejich domě v tom pitomém křesle, takže moje cesta k nim taky rozhodně nepřipadá v úvahu. Hold se teď nějaký čas neuvidíme, ale co se dá dělat? Hmm, poraď! Nic.

Nezbývá mi nic jiného než kluky poslouchat na slovo a věnovat se svému uzdravení a následným rehabilitacím. Jo a ještě si za pomoci nich vzpomínat na další a další zapomenuté vzpomínky. To vše po mě vyžadují za to, že mě budou živit a nechávat u sebe. Trochu vysoká cena za střechu nad hlavou a trochu vody, nemyslíš?, smála jsem se, když jsem si dělala zápisek do deníku, zatímco Louis lítal po špitále a vyřizoval moje propuštění do domácí péče. Už tu totiž nemohl déle zůstat a samotnou mě tady prostě nemohl nechat – podle svých slov a vsadím se, že i podle slov kluků. Co jsem se o nich jako o skupině zatím dozvěděla z jejich činů tak to, že vždycky drží při sobě. Ať už kdokoliv z nich něco provede, všichni jsou s ním. Když někdo něco navrhne – pokud to není zrovna naprostá hloupost – všichni souhlasí. Bylo jich sice pět – pět různých osobností – ale v pěti tvořili celek. Celek, který měl sice pět těl, ale jednu mysl. Bylo pozoruhodné sledovat to na vlastní oči.

Bojím se. Strašně moc se bojím. Věříš mi to? Já si prostě nedokážu představit s nimi trávit veškerý čas. Co když mi začnou lézt na nervy? A co hůř! Co když začnu lézt na nervy já jim? Co se mnou pak bude? Odveze mě Harry alespoň domů, až mě vyhodí ze svého baráku? Nechají mě dokončit léčbu? Nebo se budu muset starat sama?, začínala se mi třást ruka. Teprve teď jsem si uvědomila, že jsem vlastně vděčná za to, co pro mě všechno udělali. Obstarali absolutně všechno. Na nic nezapomněli. Já ve své hrozné situaci nemusela hnout ani brvou. A teď jsem dostala strach, že tohle to všechno jednoho dne skončí a já se budu muset postarat sama. Bála jsem se toho. Nechtěla jsem, aby se to stalo.

Nedokážu se o sebe postarat. Nikdy jsem to neuměla. Dělali to za mě rodiče a hlavně Harry. Ten se o mě vždycky staral nejvíc. Jakože po psychické stránce. Nedokážu si představit život bez něj. Život bez něj by už ani nebyl život. Jeho osoba pro mě vždy znamenala celý svět. A pokud by nebyl on, nebyl by ani svět. Nemůžu žít bez něj. Prostě nemůžu!, dopsala jsem roztřeseně poslední myšlenku a raději deník zavřela, zamkla a zahrabala na spod mé tašky ležící na kraji postele.