This Part Of My Life 2 [1D]

Chapter 27

Když jsme dorazili k Edově šatně, ještě tam nebyl. Louis si úplně bezproblémově vyťukal jeho PIN na dveřích a suverénně tam vkročil. Docela mě zarazilo, že ten PIN znal, ale neměla jsem náladu zjišťovat si podrobnosti.

Posadili jsme se na gauč naproti dveřím, každý na jeho jeden konec a nebavili se spolu. Byl na mě děsně naštvaný, ale já to s ním myslela dobře. V tom polibku bylo znát, že to nedělá automaticky, že prostě líbá někoho, u koho mu to není až tak příjemné. Prostě na sobě dával dost znát, že líbat holky není jeho přirozeností. Jinak jsem si ten ztuhlý obličej opravdu nedovedla vysvětlit.

Uběhlo pár minut a Ed pořád nikde. Nálada mezi námi byla na bodu mrazu. Nesnášela jsem, když jsme se nebavili. Já se s ním prostě pořád potřebovala nutně bavit. Tak jako ostatní lidé potřebovali jíst, já potřebovala komunikaci s ním. Bez toho mi bylo hrozně.

„Loui, omlouvám se. Nechtěla jsem tě urazit, jen jsem ti chtěla poradit. S klukama jsi nejspíš mistr v líbání, ale já cítila, že se mnou jsi strašně ostražitý. Takový napjatý v obličeji, víš? A nevím, zda by to ta tvá holka, o které jsem se ještě pořád absolutně nic nedozvěděla, zda by ti to chtěla tolerovat celý život,“ vysvětlila jsem mu své jednání a některé soukromější pasáže jsem samozřejmě vynechala.

„Já nebyl napjatý,“ odsekl a nepřestával si prohlížet jeden z časáků, co tam Ed měl.

„Ale jo byl,“ stála jsem si za svým.

„Nebyl,“ snažil se mě přesvědčit o své pravdě.

„Jo byl!“ hádala jsem se s ním. Snad vím, co jsem cítila. „Tvoje rty se sice krásně pohybovaly, ale zbytek obličeje se ti klepal a BYL napjatý!“

„A já ti povídám, že NEBYL!“

„BYL!“

„NEBYL!“

„BY…“ Rychle se naklonil, vzal můj obličej do své dlaně a v mžiku přitiskl své rty na mé. Z jeho strany to tentokrát byl pokus o vášnivý polibek, ale můj šok a neschopnost se pohnout jeho tempo zpomalily. Stal se z toho pomalý, intenzivní polibek ukončený téměř brutálním odtrhnutím mé hlavy od jeho.

Zapadl do sedačky a v pololeže začal upřeně sledovat dveře, zatímco jeho plíce ještě dobíraly vzduch, který spotřeboval. Já na něj nevěřícně zírala a snažila se si to všechno pozpátku přehrát, ale na nic zásadního jsem nenarazila. Jen jsem měla potřebu to všechno zažít nanovo.

Dosoukala jsem se blíže k němu. Ani se nehnul, nepodíval se na mě. Sklonila jsem tedy k němu svůj trup, opřela se rukou o jeho hruď a znovu ochutnala ty božské rty stvořené přímo pro mě. Nijak neprotestoval. Tentokrát už to byl polibek se vším všudy. S jeho snahou, s mou snahou a plno vyměněnými slinami. Skoro jako bychom byli opravdový pár a ne jen homosexuál a jeho zamilovaná kamarádka, kteří si chtějí dokázat svou pravdu, a tak se tu jen tak v cizí šatně líbají a přitom vědí, že to za pár krátkých okamžiků skončí.

„Myslel jsem, že to neumím. Že je to fujtajbléé,“ řekl kysele, když vše skončilo.

„Já nikdy neřekla, že to neumíš,“ odpověděla jsem mu na to pořád ještě trochu s hlavou v oblacích. Nepřestávala jsem se na něj dívat s veškerou směsicí emocí, kterou jsem právě cítila. Lásku, bolest, ztrátu, naději a mnohé další.

„No, rozhodně to bylo myšleno, že s holkama to neumím. Kluci z toho mají asi větší požitek,“ zopakoval má bývalá slova a znovu se zahleděl na dveře, které se v zápětí otevřely. Do místnosti vkročil rozzářený Ed, ale jeho úsměv široký jako sluníčko mi zanedlouho zmizel z dohledu a místo toho se v tom místě objevila Louisova kštice hnědých rozčepýřených vlasů. Stál až moc blízko něj, skoro jakoby… ho líbal. On ho líbal. Eda.