This Part Of My Life 2 [1D]

Chapter 16

„Harry, je to opravdu nezbytné? Nechci, abys to řešil. Aby to kdokoliv řešil!“ pronesla jsem potichu a zadívala se do jednoho z oken, kde jsem si všimla nenápadné blonďaté kštice. Super! On uměl být vždycky tam, kde se něco dělo, projelo mi myslí a raději se zadívala na obličej na mém klíně. Měl zavřené oči, ale nenápadně se usmíval, i když pořád žužlal to stéblo. Malinko jsem si začala pohrávat s jeho rozčepýřenými prameny.

„Ano! Je to nezbytné. Proč si myslíš, že bychom zapomněli na tvé narozeniny? Nebo spíš, proč bychom na ně zapomenout MĚLI?!“ odpověděl mi Harry samými otázkami.

„Protože nechci žádnou oslavu, Harry! A protože vím, že ty jsi večírkový maniak a bohužel s tebou chodím a opravdu oslavu nechci!“ zlobila jsem se dřív, než naše dohadování vůbec začalo. Ale já byla fakt proti tomu.

„Ale, zlato!“

„Ne! Nechoď na mě s - ale, zlato - větou!“ utnula jsem ho dřív, než stačil pokračovat. Složil si ruce na prsou a rty semkl do úzké linky, jakmile nahodil uražený postoj. „Víš, že si vážím všeho, co pro mě děláš a jak respektuješ má rozhodnutí, tak to prosím tě udělej i dnes.“

„A proč jako? Řekni mi jediný důvod, proč bychom neměli oslavit tvé devatenáctiny?! To mi fakt neleze do hlavy,“ vztekal se. Bezmocně jsem začala kroutit hlavou.

„Harry, já nevím. Třeba proto, že prostě nechci!“ odsekla jsem a zkontrolovala Nialla za oknem, který z nás už teď měl ohromnou prču.

„To není důvod! Dokud mi neřekneš důvod, jako fakticky důvod, proč by oslava nemohla být, tak bude!“ vyhrožoval. Všimla jsem si, že se blonďatá hříva někam vypařila a pak se rychle vrátila s kusem počmáraného papíru, který přitiskla ke sklu. Byly na něm nějaké dva puntíky a startovací lajna jako na závodech. Niall furt střídavě ukazoval na mě a na sebe a konečně mi to došlo.

„Pro-protože mi Niall na dnešek slíbil ty závody!“ křikla jsem znenadání, jako by mě právě osvítil duch svatý. I když on to byl spíš žrout irský, ale to Harry nemusel vědět.

„Ha. Ha. Ha. Fakt vtipný. Něco jiného tam nemáš?“ Harry toho nenechal a prostě prudil dál.

„Proč ji prostě neposlechneš, hmm? Nechce oslavu, tak oslavu nedělej,“ vložil se do toho dosud mlčící Louis a převrátil se na břicho, aby na něj viděl.

„No jasně! Zrovna ty, abys někdy nebyl na její straně, co?!“ vystartoval na něj Harry.

„Já jen říkám svůj názor, Harolde. Tak se prosím tě zklidni,“ pokračoval Louis klidným tónem. Harry si zhluboka povzdechl a posadil se k nám na zem. No, respektive spíš jen ke mně, ale nohy měl opačným směrem než já a měl je skrčené a přitažené k hrudi.

„Miláčku, prosím,“ zkoušel to po dobrém. „Nechci nic velkého. To ti klidně odpřisáhnu. Jen nechci, abychom tvé narozeniny přešli jen tak. Už tak jsem dvoje zmeškal a nechci pohřbít i ty další,“ mluvil potichu a potom natáhnul dlaň k mé tváři a jemně ji uchopil. Začala jsem se k ní lísat jako kotě a pomalu se rozpouštěla. To byl ten nejstrašnější trik, který Harry uměl. Nenáviděla jsem to. Vždycky, když jsme se hádali a on potom vytáhl ten svůj jemný tón, kterým člověku navodil pocit, že to vzdává, tak to ve skutečnosti bylo naopak. Z té vnitřní euforie, že jste hádku vyhráli, jste přestali rozumně přemýšlet a skočili mu na cokoliv, co si přál. A tentokrát tomu nebylo jinak.

„Když ti to udělá radost, tak dobře. Ale beru tě za slovo, že to nebude nic velkého,“ usmála jsem se na něj, ale malinko mu svým výrazem pohrozila. Věděl, co ho čeká, kdyby se rozhodl svůj slib nesplnit.