Jatka

Život zhasl jako svíčka....

April běžela společně s Andrewem jako o život. Trny z pichlavých ostřužiníků a maliníků je řezali do bosých nohou a občasné šlápnutí na kámen taky nebylo zrovna příjemné. Uběhlo pět minut ustavičného běhu a April se zastavila.

,,Andrew.....Já už nemůžu!" Zastavila se a levou ruku si dala v bok. ,,Nejsem zvyklá běhat!"

,,April, vstávej, kurva!! Tady jde o život! Nějakejch pár minut tě narozdíl od toho vraha nezabije!" Andrew byl naštvaný. Nechtěl tady ale April nechat. ,,Píchá tě na boku?" Zeptal se po chvilce.

,,Ne asi!" Odsekla vztekle.

,,Hey! Klid. Jen jsem se zeptal."

,,To já vim taky....Běž, nebudu tě zdržovat. Nechci, abychom tady umřeli oba!"

,,Já tě tady zase nechci nechat! Prostě pojď a nech toho."

,,Já na tohle nemám! Nedokážu to! Běž a nech mě tady!!! Dělej!"

,,April, pochop, že..."

,,Neboj! Já to zvládnu a teď dělej!! Sejdeme se ve škole! Nebo na policii. To je jedno...Dokážu odsud utéct. Chodila jsem do skautu."

,,Věřím ti...sejdeme se a bude to všechno v pohodě."

Andrew ji nechtěl opustit, ale ona to tak chtěla. Naposledy se na ni podíval a potom se bleskově rozeběhl do hlouby lesa. Uplynulo pár minut a April se pomalu vzpamatovala z běhu. Byla najednou strašně nervozní. V lese totiž bylo ticho. Mrtvé ticho. Nikde nebylo slyšet nic jiného, než občasné ptačí pípnutí nebo prasknutí větve. Připadala si, jako by ji někdo sledoval. ,,Tohle nemohlo být 30 minut!" Říkala si. Potom jí přemohl strach a panika a ona se rozeběhla směrem, kam před chvílí běžel Andrew. Ohlédla se na místo, kde seděla před chvílí a pak se otočila, aby viděla na cestu.

Hrůzou zaječela a strachy se svalila na zem. Její zorničky se prudcě rozšířili a celá se začala třást. ,,To ne, ne....tohle nemůže být přece..." Zbytek věty nedokončila, protože vzlykla a začala brečet. Kousek před ní ležel mrtvý Andrew. Měl podříznuté hrdlo. Obličej v děsivé grimase a oči protočené v sloup. Půda a rostliny okolo jeho těla byly zbarveny do červena.

,,Jak se to mohlo stát?! Vždyť je to kousek ode mně!" Vzlykala a kanoucí slzy spadaly na jeho bezvládné tělo. Roztřesenou rukou jej pohladila po tváři a řekla: ,,Odpočívej v pokoji....." Na nic víc se nezmohla. Slova se jí hledala jen velmi, velmi těžko. Potom nebylo nic. Jen velká bolest a pád do tmy.....

--------------O pár hodin později-------------

April pomalu otevírá oči. Víčka jí najednou připadají tak těžká....Probouzí se na natahovači kostí. První, co ji napadne, je Andrew. ,,Co jsi mu udělal?!" ,,Viděla jsi sama. Prostě jsem ho podříznul." ,,Ale,....Proč nebylo slyšet vůbec nic?" Ptala se. ,,No...jelikož tě zabiju, tak ti to klidně řeknu. Normálně jsem ho sejmul šutrem do spánku. Mám na to dobrou mušku. Pak jsem ho jednoduše probudil a jen co otevřel oči, podřízl jsem ho. Je to jednoduchý. Nepotřebuju nějak složutý plány. Tady hluboko v lese mě 20 let nikdo nenašel. A když už našel, nikdo se o mně nedozvěděl.

,,Prosím....Já ale nechci umřít...Já...prostě jsem chtěla a chci normálně žít."

,,Tohle na mně neplatí."

,,Já bych jen.."

,,Zavři hubu!"

,,Jelikož jsem hodnej, nechám tě umřít rychle."

Než April stačila jakkoliv zareagovat, muž spustil automatické natahování.

April křičela z plných plic a stále se snažila mouže přemluvit. Vytrvala do poslední vteřiny. Její řev se rozléhal po celé místnosti. Následně byl slyšet jen praskot kostí. To se jí klouby odpojiy a potom se odtrhly úplně. Trup a hlava jen sklouzli dolů a končetiny zůstaly pevně připoutané k přístroji. Odkapávala z nich horká krev.

Jak snadné je zemřít....Kdo bude další? Stejně jako vítr sfoukne plamen svíčky, stejně tak může zhasnout život někoho, kdo nic neudělal....

**Ano, díl nevyšel mega dlouho! Omlouvám se. Ale zkrátka jsem neměl čas a pak ani chuť. Tohle je poslední část Jatek. Napíšu ještě jeden díl a ten bude takové shrnutí, poděkování a plány do budoucna, takže komu se tento horror líbil, určitě doporučuju si přečíst závěr. Moc děkuju všem, kteří si Jatka přečetli a vydrželi to tak dlouho bez dílu. Děkuju!!!!