New Beginning [Louis]

Chapter 1

Milý deníčku, dovol, abych se ti představila. Jmenuji se Jamie Parkerová a je mi dvacet let.

Nejsi můj první deník. Měla jsem jich před tebou několik, ale všechny jsem je zničila, jakmile do mého života vstoupil ON a všechno otočil vzhůru nohama.

Událo se to celkem nedávno, asi tak před dvěma měsíci, ale všechno si to pořád pamatuji, jakoby to bylo včera.

Stalo se to ve Španělsku, kde jsem pracovala v jednom z nejluxusnějších hotelů jako pomocná síla, a když říkám 'pomocná síla', tak to myslím doslovně. Dělala jsem vše, co bylo zrovna zapotřebí – od mytí nádobí, přes uklízení toalet, až po uklízení pokojů.

Nestěžovala jsem si. Platilo se za to velmi dobře a já peníze nutně potřebovala. Ne pro sebe, ale pro svou rodinu.

Již od svých dvanácti let jsem musela živit sebe, svou těžce ochrnutou maminku a o tři roky mladší sestru. Maminka byla na vozíku od doby, kdy měli s tátou autonehodu, kterou táta bohužel nepřežil.

Měly jsme tenkrát ještě babičku, díky níž jsme nemusely se sestrou do děcáku, jelikož by máma nebyla schopná se o nás sama postarat, ale babička před dvěma roky zemřela a tak všechno obstarávání potřeb pro chod domácnosti zbylo na mně.

Neměla jsem vůbec žádné dětství. Zvykla jsem si i na ty nejšpinavější způsoby vydělávání peněz.

Párkrát jsem se dokonce dostala na úplné psychické dno a chtěla ukončit svůj život, ale vždy jsem dostala strach, a tak jsem skončila ve Španělsku. Daleko od domova, kde jsem se snažila vydělat si co nejvíce peněz, které jsem pak posílala domů - do malé vesničky na východě Británie.

Má sedmnáctiletá sestra Jessica, které jsem se snažila dopřát to, co já nikdy neměla – dětství a vzdělání - se v té době musela starat o mámu, ale to ona uměla velmi dobře. To jediné se totiž musela naučit, když já pracovala dlouho do noci nebo jsem se někdy nevracela i celé dny.

A tohle byl můj život, až do toho osudného dne, kdy jsem potkala ho!

„Babi, babičko!" volala na mě má šestiletá vnučka Katie, řítící se ze schodů dolů, skákajíc na můj klín a tahajíc s sebou starý, zaprášený deník.

„Koukej, co jsem našla," řekla nadšeně, máchajíc s deníkem před mýma očima, až se všude kolem začal vířit prach.

„No to teda koukám. Tohle už jsem neviděla dobrých čtyřicet let! Kde jsi to vyhrabala, prosím tě?" zeptala jsem se šokovaně, protože jsem neměla ani ponětí, že ten deník stále existuje. Naposledy jsem ho viděla krátce potom, co jsem ho začala psát, když jsem se vrátila domů, kde se potom nějak záhadně ztratil.

„V té velké krabici na půdě," oznámila mi a já si vzpomněla, že tam jedna taková je. Poslala mi ji sestra po mámině pohřbu, ale já ji nikdy neotevřela.

„Ten začátek je o dědečkovi, že? Dokud jsi nepotkala dědečka, že?" ptala se mě a já přikývla.

Do místnosti zavanula vůně čerstvě upečených sušenek a krátce na to, vstoupil do obýváku můj devítiletý vnuk Nate s talířem čokoládových sušenek, právě vytažených z trouby. Hned za ním se hnala jeho máma, ujišťujíc se, že nic nevysypal.

„Budeš mi vyprávět, jak jste se s dědečkem poznali?" ozval se vedle mě líbezný hlásek mé vnučky, která mě tahala za svetr, získávajíc si tak mou pozornost zpátky.

„Jo-o-o!" radoval se Nate, který právě položil talíř na stůl a skočil do křesla naproti nám.

„Ale děti!" napomenula jsem je, umírňujíc tak jejich nadšení.

„Taky bych si to ráda poslechla, mami. Nikdy jsi mi to nevyprávěla," přidala se k nim má dcera Elis, která zvedla Nata do náručí, sedla si na jeho místo a posadila si ho na klín.

„Nikdy ses neptala," argumentovala jsem její připomínku a usmála se na ni.

„Nevěděla jsem, že si o to musím říct. Kdybych to bývala věděla, tak bych ten příběh znala i pozpátku, jak bych chtěla, ať mi ho vyprávíš pořád dokola," řekla, jakmile mi úsměv opětovala.

„No, je to celkem zajímavý příběh. Tak já vám ho teda povím," pronesla jsem a všichni se zaradovali.

„Začneme tedy pěkně od začátku..."