New Beginning [Louis]

Chapter 12

   „Tohle už je doopravdy to místo, kde bydlíš? Já jen, ať tě tu zas nesháním a někdo mi řekne, že tady žádná Jamie nebydlí.“ smál se a já s ním, když jsem si uvědomila, co právě řekl.

   „Je to vůbec tvé pravé jméno? Ať ti neříkám tvým vymyšleným jménem.“ pokračoval dál žertovně.

   „Neboj se. Opravdu je to mé jméno a ano, tady doopravdy bydlím. Číslo dvanáct, kdybys potřeboval převléct povlečení nebo donést nový ručník, tak mě tu najdeš, ale jenom v noci, protože přes den ti budu měnit povlečení a nosit nové ručníky sama od sebe, jelikož je to má práce.“ vtipkovala jsem a připadala jsem si malinko jako opilá. Opilá jeho přítomností.

   „Dobře. Budu si to pamatovat. Dvanáctka.“ smál se, ale po chvíli zvážněl a hleděl mi přímo do očí, když můj obličej opět uchopil do své dlaně.

   „Utečeš mi zase, když tě teď políbím?“ zeptal se opatrně šeptem.

   „Já nevím. Můžeš to zkusit.“ odpověděla jsem a nepřála si nic jiného, než aby to udělal. Aby to už sakra rychle udělal!

   Uchopil můj obličej i do své druhé dlaně a přitáhl si ho k sobě, zatímco se sám malinko sklonil.

   Konečně! Jeho rty lapily ty mé a začal mě pomalu a něžně líbat.

   Opřela jsem mu své ruce o hrudník, ale o malou chvíli později jsem zajala jeho krk do svého sevření a začala si ho k sobě ještě víc přitahovat. Jeho ruce pomalu putovaly dolů po mých křivkách a zastavily se na bocích, které jemně přirazil k těm jeho.

   Mé prsty byly obmotané okolo jeho krku a hrály si s jeho vlasy vzadu na zátylku, zatímco se nepřestával vpíjet do mých rtů, dokud jsme oba nemohli s dechem. Malinko se odtáhl, ale nespouštěl ze mě ruce ani pohled.

   „To bylo…úžasné.“ řekl a pak se rychle doplnil. „Myslím, celý ten večer. Moc ti děkuju, že jsi mi řekla pravdu. Cením si toho.“

   „Já ti děkuju. Po hrozně dlouhé době jsem se cítila vážně skvěle a vděčím za to tobě.“ řekla jsem a pohladila ho po tváři. Poté jsem se od něj odtáhla a šla směrem k verandě.

   „Dobrou noc, Jamie.“ zavolal na mě ještě a já mu s úsměvem na rtech popřála to stejné, když jsem se ještě na okamžik otočila. Zamával mi a obrátil se k odchodu, když v tom mě to trklo.

   „Louisi, počkej!“ řekla jsem a on se s očekáváním otočil, zatímco já si zběsile vysvlékala jeho sako. Když to viděl, tak se pousmál.

   „Opravdu nejsem nějaká zlodějka sak, to si prosím nemysli.“ řekla jsem omluvně, když došel zpátky až ke schodům.

   „Vrátila bys mi ho zítra.“ řekl s úsměvem na rtech, když jsem mu ho podala a natáhl se pro polibek. Sklonila jsem se k němu, uchopila jeho tvář do svých dlaní a políbila ho. Jemně, ale intenzivně.

   „Dobrou, Loui.“ řekla jsem znovu a odešla za dveře s číslem dvanáct, kde jsem se podél nich okamžitě svezla na zem.

   „Ne! To není možný! Nemůžeš být zamilovaná. Nemůžeš být zamilovaná do něj! Znáš ho jen dva dny. Zapomněla jsi už úplně na práci a povinnosti?“ ozval se zase můj vnitřní hlas a chtěl tuhle úžasnou chvilku zkazit.

   „Třeba jsem do něj zamilovaná. Já vím, že je to nesmysl, zamilovat se do někoho koho sotva znám, ale tak existuje přeci láska na první pohled. Tedy, alespoň se to říká. A je mi jedno, co si budeš mlít za nesmysly. Nebudu tě poslouchat! Louis je úžasný a ty jsi jen mizerný hlas uvnitř mé hlavy, takže radši sklapni, než tě budu mít až až.“

   Došla jsem do koupelny a vysoukala ze z Beliných šatů. Opřela jsem se o umyvadlo a chvíli na sebe zírala v odraze zrcadla. Když si odmyslím všechny své šrámy na duši z minulosti, tak jsem byla vážně docela pěkná.

   Hodila jsem na sebe rychle noční úbor a šla si potichu lehnout, abych nevzbudila Bell.

***

   Ráno zase začal pípat ten otravný budík a já ho shodila na zem, když v tom začal dělat ještě hrozivější zvuky než kdy předtím. Rychle jsem se vyhoupla do sedu, přehodila nohy přes okraj postele a začala poslepu pátrat po té věci.

   „Krám jeden blbej!“ začala jsem nadávat a on se zase sám, nebo snad s něčí pomocí, utišil.

   „Jestli se hodláš vracet takhle pozdě, tak nevím, jak budeš schopná vstávat do práce.“ řekla otravně Bell a sedla si vedle mě.

   „No tak povídej. Jaké to bylo?“ vyzvídala už mírnějším tónem.

   „Úžasné.“ řekla jsem jednoduše a rychle se odebrala do koupelny, než mohla pronést sto dalších takových otázek. Samozřejmě jsem se tomu nemohla vyhnout úplně, ale aspoň jsem to oddálila.

   „Jestli si myslíš, že mi to bude stačit, tak jsi na omylu.“ vychrlila na mě hnedka, jak jsem vyšla z koupelny.

   „Nemyslím si, že ti to bude stačit, ale bude ti to muset stačit, protože já ti víc neřeknu.“ odbyla jsem jí, pokud to vůbec šlo. Stejně za mnou ještě nejméně dvacetkrát za den přileze a bude vyzvídat.

***

   Po dvou hodinách uklízení jiných pokojů a apartmánů jsem se konečně dostala před ten Louisův. Nevím, proč jsem z toho byla tak nadšená, nebo co jsem od toho očekávala, ale prostě to tak bylo.

   Otevřela jsem dveře v domnění, že je pokoj prázdný, když na klice byla visačka s nápisem ‘Volno k úklidu‘, ale jakmile jsem to udělala, tak zpoza dveří na mě vykoukla rudá růže.

   Rychle jsem vklouzla do apartmánu a zavřela za sebou, abych se mohla podívat do těch azurových očí, které byly jako oceán.

   „Louisi!“ okřikla jsem ho, když jsem si od něj přebírala květinu. „Nemusela jsem to být já.“ vysvětlila jsem mu svůj rozpačitý hněv, který mě ale v momentě hned přešel.

   „Děkuji ti!“ řekla jsem a nechala se vtáhnout do jeho náručí.

   „Nemáš za co.“ řekl a políbil mě na čelo.

   „Navíc vyšiluješ neprávem. Já věděl, že to budeš ty, protože jsi mi to včera hned několikrát řekla. A věděl jsem, že by sis můj pokoj nenechala ujít.“ vysvětloval mi svou teorii o tom, jak to přesně věděl a já hltala každé jeho slovo, každý jeho nádech.

   „Máš ty vůbec nějakou obědovou pauzu nebo tak něco?“ zeptal se mě náhle.

   „Asi ne takovou, jakou by sis představoval.“ odpověděla jsem mu lišácky a on se na mě usmál.

   „Aha, tak to abych si tě vyžádal k obědu.“ pokračoval dál ve svém plánování.

   „Tak to tě asi zklamu, ale v kuchyni dělám jenom večer.“ oznámila jsem mu a snažila se vymanit z jeho objetí, abych mohla jít dělat svou práci.

   „Tak kdy máš teda pauzu?“ ptal se nedočkavě a za ruku si mě zas k sobě přitáhnul.

   „Louisi, mám tady povinnosti, zapomněl jsi? Povlečení, ručníky…“ připomněla jsem mu a on si odfrknul.

   „Prosím tě. To všechno je v naprosté pohodě.“ řekl, když pozpátku odpochodoval k posteli a mě vláčel s sebou. Žuchnul na kraj postele a mě stáhl na svůj klín.

   „Vidíš? Všechno je to úplně skvělé a nepotřebuje to tvou péči.“ řekl a poplácal přikrývku vedle sebe.

   „Aspoň sis to mohl ustlat.“ řekla jsem žertovně, když jsem přes jeho rameno koukla dozadu na postel.

   „Na co, prosím tě, když za chvíli jdu zas spát.“ oznámil mi a já vyskočila na nohy.

   „Tak to já přijdu, až se nebudeš chystat jít spát.“ řekla jsem a vydala se ke dveřím.

   „Jamie? Proč ode mě pořád utíkáš?“ zeptal se ještě rychle a pobaveně dřív, než jsem stačila stlačit kliku na dveřích.