New Beginning [Louis]

Chapter 4

„Ehm... promiň, že zas otravuju, ale přemýšlel jsem a s 'ne' se prostě nesmířím. Byl bych rád, kdybys mé pozvání přijala. A jak už jsem říkal, pro kamarádku to pozvání platí taky," řekl a přitom na ní koukl a věnoval jí úsměv, z čehož byla pěkně naměkko.

„Louisi, opravdu si vážím tvé nabídky..." začala jsem jemně, abych ho příliš neurazila, ale byla jsem přerušena.

„A samozřejmě tvé pozvání ráda přijímá," dokončila za mně nadšeně Bell a já jen nešťastně zavřela oči.

„Mimochodem, jsem Isabel a jsem vaší největší fanynkou. Samozřejmě hnedka tady po Jamie," dodala rychle a dloubla do mě. Nuceně jsem se usmála a v duchu jsem ji proklínala.

Vždyť já o nich dočista nic nevím, krom toho jak se jmenují, povzdechla jsem si.

„Jamie," vydechl Louis s úsměvem na tváři, zírajíc na mě.

„Panebože, ona se ti nepředstavila?! Omluv jí, prosím tě. Je z toho celá nesvá, že jste se ubytovali zrovna v našem hotelu," plácala dál Bell a já myslela, že na ní skočím a uškrtím ji.

„To je v pořádku. Já se nezeptal. Moje chyba," řekl a nepřestával se na mě culit.

„Takže, bylo mi potěšením, dámy. Uvidíme se tedy v osm na zadní terase," upřesnil a rozloučil se s námi. Potom zase zmizel stejně rychle, jako se objevil.

„Co tě to napadlo? Víš, že večer máme službu v kuchyni, že jo?" okřikla jsem Isabel, ujišťujíc se, že ví, že jsme si i v našem volném dni vzali extra službu navíc, což jsme alespoň večer mohly, když už celý den ne.

„Ale prosím tě! To se vyřeší. Nech to na mě. Zajdeme za Miguelem," řekla, chytla mě za paži a táhla směrem do kuchyni ke kuchaři, který měl na starost i rozdělování směn. Byl to mladý kluk, se kterým jsme si jako s jedním z mála opravdu hodně rozuměly.

„A co si tím jako pomůžeme? Jsme zaměstnankyně hotelu a ne kamarádky na dovolené!" připomněla jsem jí.

„To oni nevědí a ani vědět nemusí. Prostě budeme dělat, že jsme návštěvníky hotelu a přijeli jsme teprve předevčírem. Bude to fajn. Nic nepoznají," přesvědčovala mě, ale já si myslela své.

Nejsem přece žádná herečka. Když budu lhát, tak to určitě poznají.

„Tomu ty vážně věříš, jo?" ptala jsem se podezíravě.

„Hele! To teď prostě neřeš, ok?" odpověděla, když jsme vcházeli do kuchyně.

„Migueli? Migueli?!" volala na něj, a když se otočil a došel k ní tak pokračovala.

„Myslíš, že by šlo nějak udělat, abys nám zrušil službu večer? Já vím, že jsme si ji vzali dobrovolně a ty teď nemáš komu říct, ale něco se stalo a my potřebujeme volno. Prosííím!" prosila ho a přitom použila ten nejmilejší tón a nejsvůdnější obličej s psíma očima.

„Bell, co mi to děláš? Co máte tak důležitého na práci, že mě nutíš tohle dělat?" ptal se nešťastně.

Já to věděla! Já věděla, že to prostě nepůjde. Ona je tak umanutá, že si neuvědomuje realitu. Byl by to pro ni splněný sen – večeřet s 1D. To ostatní prostě vytěsní z hlavy a nic jiného než honba za cílem pro ni neexistuje.

„Víš, že do hotelu přijeli One Direction, že? Tak si představ, že Louisovi se zalíbila Jamie a pozval ji na večeři. Není to skvělý?" jásala. Prostě Directionerka, co víc k tomu říct.

„Hele klídek, jo? Vůbec nevím, o kom to mluvíš. Vím, že tu máme nějaké VIP, ale kdo to je, tak to fakt nemám páru. A jestli pozval Jamie, tak nechápu, proč chceš volno i ty?" konstatoval.

„Protože pozval i mě a já je musím vidět. Musím být v blízkosti Harryho, když mám tu šanci," přehnaně se radovala, spínala ruce, pořád zvesela poskakovala a šťuřila se, jak nejvíc to šlo!

„Hele, hele! Zklidni se, jo? Vůbec nemám ani tucha, o kom to mluvíš, ale já vás nemůžu pustit. Nemůžete s nimi na večeři, ani kdyby vás sto krát pozvali. Šéf by vás vyhodil a mě taky, že jsem vám to povolil," argumentoval a já naprosto souhlasila.

Nenechám se vyhodit z dobře placené práce jenom kvůli jednomu blbému rande! A už vůbec tím nebudu ohrožovat místa ostatních!

„Vidíš, já ti to říkala! Proto jsem odmítla a ty jsi neměla souhlasit! A ještě k tomu za mě! Hele, já chápu, co to pro tebe znamená, ale já tam nepůjdu," odmítla jsem statečně, ale byla jsem hned napadena.

„Ale Jay! Musíš si trochu užít života. Vždyť pořád jen dřeš. Nemám pravdu, Migueli?" nemohla to nechat být prostě.

Miguel se na mě kouknul a začal přikyvovat.

„Už i ty? Já si myslela, že jsi na mé straně!" okřikla jsem ho naštvaně.

„Má pravdu. Holka, ty si potřebuješ trochu užít, a jestli se tomu chlapovi líbíš, jakože se mu ani nedivím, tak to risknu a pustím tě. Bez jednoho člověka se tu snad jeden večer obejdu a s tím šéfem, no nezbývá nám nic jiného, než se modlit," snažil se vymýšlet, jak to udělat, ale bylo to zcela nemožné. Byl to jejich první večer tady, tak se šéf bude chtít ujistit, zda mají vše.

„Ne, díky. Nechci!" řekla jsem uraženě a složila si ruce na hrudi.

„Jay, ty tam prostě půjdeš! To je rozkaz," přikazoval mi Miguel.

„Tak to je škoda, že ty takové rozkazy dávat nemůžeš, jinak bych tě určitě poslechla," pokračovala jsem pořád štěkavým tónem. Odešel ze svého místa a došel až ke mně, kde mě chytil za paže a začal mnou cloumat, tak jako Bell před malou chvílí. Ostatně ta se teď stáhla, opírala se o stěnu a vypadala nešťastně.

„Víš, že tě mám rád, že?" zeptal se a já přikývla.

„Tak jako kamarád, který tě má rád, ti říkám, že bys tam měla jít a alespoň jeden večer v životě si užít, jo? Pak budeš mít ještě celý život na to, abys pracovala a trápila se, ano?" pokračoval Miguel ve svém domlouvání mi a já se začínala cítit zle, hlavně kvůli Bell.

„Já o nich vůbec nic nevím a Bell mu nakukala, že jsem jejich největší fanynka, takže půjdu jedině, pokud půjde i ona," souhlasila jsem a Bell se rozzářila, zatímco Miguel nasadil trpitelský výraz.

„Holky, já z vás zblázním! Tak ať je po vašemu tedy." Sotva to dořekl, tak se na něj Bell zavěsila, a kdyby mohla, tak ho ve vteřině zblajzne.

„Ty jsi nejlepší!" jásala, když ho pusinkovala po celé tváři.

„Já vím, já vím, ale teď mě pusť a radši se sebou něco udělejte, ať vás šéf nepozná hned na první pohled," řekl a Bell z něj v mžiku seskočila a tahala mě pryč z kuchyně.