New Beginning [Louis]

Chapter 11

   „Bylo mi dvanáct, když měli naši autonehodu. Táta ji nepřežil a máma ochrnula na většinu těla. Později se jí sice začaly zlepšovat ruce, ale i tak s nimi nedokáže hýbat úplně. Neměli jsme extra velkou rodinu. Rodiče byli jedináčci a tak náš život závisel na nich. Táta už nebyl a máma nebyla schopná se postarat ani o sebe natož o dvě malé holky. Od děcáku nás zachránila jedině babička, která se nás ujala a pomáhala nám s mámou. Byla už ale v důchodě, takže její úspory pro čtyři lidi najednou nestačily. Musela jsem začít nějak přispívat do rodinného rozpočtu, protože babička už to sama nezvládala, ani když si našla ještě bokovku ke svému důchodu. Prostě to nestačilo a já to i ve svých dvanácti poznala.“ polkla jsem, když se mi všechno zase začalo živě vybavovat.

   Louis na mě překvapeně zíral, ale poslouchal pozorně dál a ani nedýchal.

   „Začala jsem chodit za školu a žebrala jsem, kde se dalo. Později mě ze školy kvůli záškoláctví vykopli a já se snažila sehnat jakoukoliv práci. Babička s tím nesouhlasila, ale věděla, že to jinak nepůjde a tak mi po sousedech začala shánět jakýkoliv přivýdělek. Hlídala jsem děti, venčila psy, uklízela domy, krmila rybičky, když byl někdo na dovolené, prostě cokoliv, co do domu přineslo alespoň trochu peněz. Ve čtrnácti už mě začali zaměstnávat i v krámech ve městě a tak jsem měla mnohdy i několik směn za sebou. Byla jsem kolikrát vyčerpaná k smrti, ale neslo to potřebné peníze na velice skromnou obživu čtyř lidí a tak jsem se přes to přenesla.“

   „Jamie.“ vydechl s nehranou bolestí Louis a já se na něj povzbudivě usmála. Tohle na tom bylo to nejhorší – jak vás všichni hned začali litovat.

   „To je dobrý, nemusíš mě litovat. Teď jsem tady, dostávám za to docela dobré prachy, tak jsem více než spokojená.“ řekla jsem rychle, než by stačil něco dodat.

   „Ale Jay, tohle je…“ začal znovu, ale podařilo se mi ho zase přerušit.

   „Louisi, chtěl jsi vědět pravdu, tak ti říkám pravdu, ale opravdu nepotřebuji, abys mě kvůli toho litoval. Ty nesnášíš lidi, kteří ti lžou, a já zas nesnáším lidi, kteří mě litují, takže tě prosím, abys to nedělal.“ vysvětlila jsem mu a on poraženě pokýval hlavou.

   „Celý život, co si pamatuju, pracuju, a proto jsem byla včera celkem mimo, když jsme se bavili o takových věcech, jako jsou hudební trendy nebo filmové trháky.“ pokračovala jsem ve vysvětlování a on zase jen pozorně poslouchal.

   „Znám trochu ty nejvýraznější zpěváky jako je Michael Jackson nebo Madonna, né že bych znala každý jejich song a dokázala s přesností určit, jestli to jsou oni, když je slyším v rádiu, nebo filmy jako je Titanic, i když jsem ho v životě neviděla, ale prostě vím, že to byl trhák, a že o tom všichni pořád melou, ale to je tak asi všechno. Nemůžu ti s přesností říct, co poslouchám, nebo co jsem naposledy viděla za film. Já na takové věci nemám čas. Proto nejsem ta správná fanynka, jakou mě Bell uvedla. Poznala jsem tě, protože když dva měsíce žiješ v jednom pokoji s šílenou Directionerkou, tak něco pochytíš, ale jinak tě to pořád nezajímá, když myslíš jen na to, abys včas poslal domů peníze.“ vysvětlovala jsem mu a on z toho byl vážně v šoku, ale taky dost zaujatý.

   „Takže ty jsi ještě nikdy neviděla Titanic, jo?“ ptal se pobaveně s hlavou opřenou o ruku, kterou si asi v půlce mé řeči položil za opěrátko lavičky, když si ke mně sedl čelem a jednu nohu si skrčil pod sebe. Prostě ležérní, zaujatý posed, při kterém můžete vypravěče naprosto hltat pohledem.

   „Ne neviděla. Před dvanáctými narozeninami jsem na to prý byla ještě moc malá a po nich už nebyl ten čas.“ řekla jsem prostě, bez emocí.

   „Tak to musíme někdy napravit.“ zasmál se Louis a svou volnou rukou chytil mou dlaň, která mi spočívala na klíně. Podívala jsem se na naše spojené ruce a poté jsem se na něj malinko usmála.

   „A s těma hudebníma ikonami to taky vylepšíme.“ povzbudivě se usmál. „A hlavně s naším repertoárem, ať nemusíš tápat, až se tě příště bude Niall ptát.“ pokračoval s tím svým rozkošným, milým tónem.

   „Tak to asi nestihneme, protože jediné volno, které jsem měla, bylo včera, takže toho času spolu trávit moc nebudeme.“ řekla jsem a škádlila ho tím, i když se mi dělalo zle z mých vlastních slov.

   Chtěla jsem s ním být celou věčnost. Když byl u mě, chtěla jsem mu odevzdat celý svůj život.

   Páni, ten na mě měl, ale obrovitánský vliv., problesklo mi hlavou.

   „No, ale v noci nepracuješ, to bys tu se mnou teď jinak nebyla, takže to je pro mě dobrá zpráva.“ řekl a zablýskl přede mnou svým zářivým chrupem.

   „No to sice ne, ale nevím jak ty, ale já obvykle v noci spím, ať můžu jít brzo zase do práce.“ pokračovala jsem trochu laškovným tónem.

   „Samozřejmě. Nemíním tě vyčerpat k smrti. Až budeš chtít jít spát, tak si řekni a já tě odvedu.“ řekl něžně a přitom pustil mou dlaň a tu svou přesunul na mou tvář.

   „Tak to bude asi problém. Když jsem s tebou, tak se mi od tebe moc nechce. Upřímně nevím proč, ale máš na mě špatný vliv. Rozptyluješ mě od mých ne moc šťastných myšlenek, což samozřejmě není špatné, ale především mě rozptyluješ od práce, což špatné rozhodně je.“ řekla jsem a vůbec jsem nechápala, proč jsem to řekla nahlas, ale bylo zbytečné se tím zaobírat, když už se to stalo a Louisovi to na tváři vyvolalo ten rozkošný úsměv.

   „Takže je na mě, abych usoudil, kdy máš dost, jo?“ ptal se žertovně a já se smála s ním.

   „Asi už to tak bude, vtipálku.“ řekla jsem a dloubla ho do žebra.

   „Dobře, tak dnes tě už propustím, pokud mi věnuješ jeden tanec.“ řekl, když se postavil a nastavil pro mě ruku, aby mi pomohl se zvednout.

   „Já tam nemůžu, Louisi. Někdo by mě mohl poznat a zaměstnanci mají zakázáno si cokoliv začínat s hosty.“ vysvětlila jsem mu pravidla hotelu a on se zasmál.

   „Nemusíme chodit až tam. Hudba jde slyšet i tady.“ řekl a já si uvědomila, že to byla pravda. Hudba sem doléhala z venkovního hotelového baru umístěného na druhém konci promenády.

   Usmála jsem se, uchopila jeho nabízenou ruku a zvedla se. Obešli jsme lavičku a Louis si mě k sobě přitáhl. Jednou rukou přišpendlil tu mou na své hrudi a druhou mi položil na bedra.

   „A máte i nějaké pravidlo, které by říkalo, že si host nesmí chtít začít něco se zaměstnancem?“ pošeptal mi do ucha tak smyslně, až se mi z toho málem zastavilo srdce.

   Nic jsem mu neodpověděla, protože ho odpověď stejně nezajímala. Pouze jsem vnímala tlukot jeho srdce, jeho horký dech na mém krku, jeho tělo přitisknuté k mému.

   Všechno ostatní pro mě v tom okamžiku přestalo existovat. Nebylo nic víc než já a on. Především ON…