New Beginning [Louis]

Chapter 5

   „Nejdříve ze všeho ti musíme sehnat perfektní šaty a já vím, kde je dostaneme.“ promluvila, když jsme se ocitly v hlavní hale s recepcí a několika butiky.

   Nemusela mi říkat, co má za lubem. Věděla jsem to naprosto přesně!

   Došli jsme do butiku s drahým a luxusním oblečením, který vlastnila jedna milá, postarší dáma, se kterou jsme si taky dost rozuměly.

   Připomínala mi mou babičku. Znala mou situaci, tak jako každý s kým jsme se znaly, protože Bell je hrozná kecka, ale nikdo nemohl říct, že mě zná.

   Nikdo mě neznal. Ani já sama jsem nevěděla, jestli se vůbec znám, ale věděla jsem, čím jsem si už za život prošla. Znala jsem a pamatovala si všechny sebemenší detaily mého hrozného života, o kterých nikdo jiný nevěděl, jelikož jsem to nikdy nikomu neřekla. Ani Bell.

   „Ann-Marie? Mohla bych mít na tebe prosbičku, prosím?“ zeptala se a já protočila oči.

   Proč do toho musí zatáhnout tak milé a hlavně nevinné lidi?!

   „Ale samozřejmě, zlatíčko. Co pro tebe mohu udělat?“ zeptala se laskavě a mile se na mě usmála, jakmile zaregistrovala, že jsem tam taky. Na pozdrav jsem jí úsměv oplatila.

   „Chtěla jsem se zeptat, jestli bys Jamie nepůjčila nějaké úžasné večerní šaty. Jdeme na večeři s našimi VIP hosty, a protože se Jamie líbí Louisovi a sama víš, jak vypadá její šatník, tak jsem myslela…“ nedořekla to, protože ji Ann-Marie přerušila.

   „Samozřejmě že ano, broučku.“ nemluvila už k Bell, ale ke mně.

   Chytila mě za ruku a táhla napříč obchodem.

   „Něco pěkného ti vybereme.“ řekla a já jí tiše poděkovala.

   „A pro mě by se tu nic nenašlo?“ volala za námi Bell. Zastavily jsme se a Ann-Marie se otočila.

   „Zlato, tvůj šatník je poměrně velký, co já vím. Jsem si jistá, že tam na sebe něco určitě najdeš.“ odbyla jí a já se musela pousmát.

   „Tak fajn. Já se jen ptala. Zvládnete to tu? Skočím si vedle pro pár věcí, jo?“ informovala nás a já pokývala hlavou. Hned na to odešla a já tam zůstala pouze s Ann a hromadou luxusních šatů, o kterých se mi přestalo zdát krátce po té nehodě.

   Bylo jich tam tolik, že jsem nevěděla kam dřív s očima. Snažila jsem si představit samu sebe v těch nádherných šatech, ale z mých představ mě vytrhl Annin hlas.

   „Tak jakou máš představu, sluníčko?“ zeptala se a já se zhluboka nadechla.

   „Vůbec žádnou.“ vydechla jsem nakonec a Ann pokývala hlavou, jakoby mou odpověď znala dopředu.

   „To nevadí. Od toho jsem tu já, abych ti poradila.“ řekla a přehrabovala se v jednom regále.

   „Slyšela jsem, že sem dorazila ta skupina, co Bell poslouchá. Je z toho pěkně naměkko, co?“ pousmála se, když komentovala nynější Isabelin stav. S úsměvem na tváři jsem přikývla.

   „Jak se to stalo, že s nimi jdete na večeři?“ ptala se dál, zatímco mi přiměřovala několik šatů. Pověděla jsem jí tedy, jak se to všechno stalo a ona pokyvovala.

   „Dobře, tak řekni mi něco o tom tvém doprovodu?“ vyzvídala dál, když už přestala vytahovat věšáky z regálu a jenom mě sjížděla pohledem.

   „O-o…o Louisovi?“ zaskočilo mě to a začala jsem koktat.

   Co mám říct? Vždyť ho neznám. Nemám ani tušení, co bych jí o něm měla říct.