New Beginning [Louis]

Chapter 16

   Bylo už něco po desáté večer a my se pořád nehnuli z místa. Tedy, Carlos ano. Ten si šel v pohodě na oběd i na večeři, ale mě donutil opakovat si ty tance pořád dokola, takže už jsem skoro dvanáct hodin stála na nohách a opakovala si ty hrozivé, zastaralé choreografie, které by už opravdu potřebovali oživit, ale to ne, to se tady nesmí.

   „Tak jo. Myslím, že ti to už jde. Sjedeme to ještě jednou, a jestli to nepokazíš, tak to tu zabalíme.“ řekl Carlos, který se vyvaloval v hledišti a už dvě hodiny na mě jenom čuměl.

   Jak jako myslíš? To si snad děláš srandu! Já ty tance umím stokrát líp než ty a ty si budeš myslet, že mi to už jde?, naštvala jsem se, ale nesměla jsem to říct nahlas. Pouze jsem začala tančit, když zapnul hudbu. Po chvíli ji ale z ničeho nic vypnul.

   „Usmívej se u toho! Musíš na ty lidi působit příjemně.“ napomenul mě a já už ztratila nervy.

   „Já se budu usmívat, ale teď jenom zkoušíme, takže nemusím. Nikoho kromě tebe tady nevidím, takže není důvod.“ řekla jsem ostře a to jsem neměla dělat.

   „Ale ano musíš, protože ti to říkám. Chci vidět, jak budeš zítra vypadat, ať vím, jestli na to máš a zatím to moc nevidím. Otec mi přísahal, že to umíš, ale s takovou nemůžu dopustit, aby ses na naše hosty kysele ksichtila.“ řekl a mně se zatmělo před očima.

   Otec? Ty jsi syn toho úchyla, který tu všem šéfuje? No jistěže jsi. Proč mě to hned nenapadlo. Ta podoba chování se k ostatním, ta arogance – jablko nepadlo daleko od stromu, to se musí nechat.

   „Ale samozřejmě, že to umím.“ potvrdila jsem mile a nasadila hraný úsměv. Poté jsem to celé odtančila s úsměvem na tváři a konečně mě oficiálně vzal.

   Dal mi nové pracovní oděvy, mé klíče od pokojů vyměnil za klíče od všech jiných budov, které jako animátorka budu používat a seznámil mě s pokyny, které jsem stejně už znala, ale bylo hezké si poslechnout, že si budu moct pospat, budu mít nárok na pravidelné jídlo a pokud zrovna nebudu něco předcvičovat nebo organizovat, tak je mou prací pouze bavení se s hosty.

   Nakonec konečně odešel a já se unaveně svezla na zem. Před ním jsem to nemohla udělat, ale teď když tu nebyl, tak si mé nohy vyžádaly trochu odpočinku. Byla jsem strašně unavená, hladová, zcela nevhodně oblečená a všechno mě bolelo, ale musela jsem v sobě najít zbytky sil, protože na mě čekal.

   Jediná osoba, se kterou jsem se cítila opravdu skvěle, na mě čekala a já ji nemohla zklamat. To jsem si odpřisáhla už tu druhou noc a dodržím to.

   Vyškrábala jsem se na nohy, sebrala si svoje věci a vydala se opatrně na místo setkání. Dneska jsem to neviděla na moc dlouho. Štvalo mě to, ale muselo to být rychlé, kvůli tomu jak jsem se cítila a jak jsem byla na noc oblečená.

   Konečně jsem tam velmi potichu došla a sedla si vedle nic netušícího Louise.

   „Ahoj. Neslyšel jsem tě přicházet.“ řekl překvapeně a na chvíli mě zahřála jeho teplá náruč.

   „To proto, že jsem sem přibaletila.“ odpověděla jsem a on se zasmál, když se ode mě vzdálil a začal si svlékat svůj svetr.

   „No, dobře. Tak si obleč tohle, baletko.“ řekl stále pobaveně a podal mi ho. Kdybych něco namítla, tak by stejně nesouhlasil a mně v tom tílku už vážně nebylo zrovna horko, tak jsem si ho s děkovným úsměvem na tváři vzala a oblékla si ho.

   „Kdybych tušil, že tu přijdeš rovnou, tak bych ti vzal i tepláky. Nebo jsi mi to mohla napsat, kdyby sis mobil nenechala na pokoji, že?“ popichoval mě.