New Beginning [Louis]

Chapter 7

   „Ano.“ řekla jsem vděčně a ihned chytila jeho ruku, kterou mi nabízel. Chvíli jsme šli mlčky vedle sebe, a když už jsme byli na cestě ke spodní promenádě, tak se začal vyptávat.

   „Takže Jamie, ehh…ty asi moc velká fanynka nebudeš, co?“ ptal se pichlavě, ale tak roztomile s tím svým úsměvem na rtech.

   „Uhm, no já, já…já myslím, že Isabel uškrtím!“ řekla jsem nakonec, protože jsem se cítila trapně z toho, do jaké situace mě namočila.

   „To nemusíš. Já jen, že jsem si všiml, že tak nějak tápeš, když se tě na naši hudbu zeptal Niall.“ vysvětlil mi.

   „No a ty jsi strašně moc všímavý, to už jsem si taky stačila všimnout.“ usmála jsem se na něj, zatímco jsme pokračovali v naší procházce k moři.

   „No, to tak trochu jsem.“ souhlasil s mojí poznámkou a zasmál se. Přísahám, že jsem nikdy neslyšela nic líbeznějšího než jeho smích.

   Došli jsme k promenádě nad mořem, kde se to ještě hemžilo pár lidmi, ale volná lavička tam přeci jen ještě byla.

   „Sedneme si?“ zeptala jsem se ho a on se rozhlídl.

   „Něco méně na očích tu není, nevíš?“ ptal se mě a zřejmě měl pocit, že když jsem tu s kamarádkou ‘dva dny‘, tak to budu nějak extrémně dobře znát. Měl štěstí, že tohle byla lež a já už tu byla něco přes dva měsíce a ne dny, takže jsem to tu znala skrz na skrz.

   „Můžeme to zkusit tudy.“ řekla jsem a vydala se cestou doleva. Jakmile jsme došli na konec promenády, kde nejbližší světlo bylo od nás vzdálené tak deset metrů, tak jsme se posadili na lavičku, ke které nikdy lidi moc nechodili.

   „To je perfektní.“ řekl a pochválil tak můj výběr místa. Měli jsme nádherný výhled na moře a překrásně zářící měsíc nad ním.

   „Není to, že bych nebyla vaše fanynka, já jen…líbí se mi vaše hudba, ale asi nejsem ten správný typ fanynky, která by o vás věděla všechno, víš.“ vysvětlila jsem mu po chvíli mlčení, protože jsem to nechtěla nechat jen tak.

   „Však v pohodě. Já tě za to neodsuzuju. Naopak. Jsem rád, že můžu být chvíli s někým, kdo mnou není posedlý a neví o mě to, co ani já sám o sobě nevím.“ zasmál se nad skutečností, že některé fanynky opravdu vědí věci, o kterých oni neměli ani páru.

    Taky jsem se tomu zasmála, protože to byl přesný případ Bell.

   „Tak to jsem ráda.“ řekla jsem a jemně se otřásla, když zafoukal vítr.

   „Ježiši promiň. Je ti zima.“ řekl a začal si sundávat sako.

   „Ne, není.“ ujišťovala jsem ho, ale to už mi své sako přehazoval přes ramena. Strašně krásně hřálo a tak jsem mu poděkovala.

   „Řekni mi něco o sobě, Jamie.“ řekl a usmál se na mě.

   „Já ti nemám, co říct. Můj život je doslova nudný, takže jestli jsi chtěl poslouchat historky, tak to jsi měl zůstat s Bell. Jsem si jistá, že ta jich má až nad hlavu.“ řekla jsem možná až moc kysele, ale já se tohohle prostě bála.

   „Nechci poslouchat historky, jen tě chci trochu poznat.“ řekl a letmo se dotkl mé ruky, kterou jsem měla položenou vedle sebe na lavičce.

   „Louisi, já vážně nemám, co bych ti řekla. Jestli mě chceš poznat, bude ti muset stačit to, co už ses dozvěděl u stolu. Nic víc ti říct nemůžu.“ omluvila jsem se a on posmutněl, jak nechápal proč, na což se taky vzápětí hned zeptal.

   Protože nejsem ta, za kterou mě máš. Jsem jen uklízecí krysa, co už si prošla peklem a teď se snaží makat tvrději, než kdy jindy a proto nemá čas na to, aby se o cokoliv zajímala. Cokoliv, co by ti teď mohla říct, a mohli byste najít společnou řeč. Prostě nemám, co bych ti řekla., proletěl mi hlavou monolog, ale když jsem viděla jeho zmatený, smutný výraz, tak jsem nemohla.

   Začala jsem si s ním povídat a vymýšlela si, tak jako to dělala u večeře Isabel. Povídali jsme si nějakou chvíli. Hodně mi vyprávěl o sobě a o klucích a prostě jsme se skvěle bavili.

***

   „Děkuji ti za krásný večer.“ řekl, když mě odvedl k jedné z pěti ubytovacích budov v hotelovém komplexu, ve které jsem věděla, že určitě nejsou ubytovaní.

   „To já děkuji, Louisi. Bylo mi s tebou vážně…skvěle.“ podotkla jsem a on se malinko začervenal.

   „Tak to bychom si to mohli zítra zase zopakovat.“ řekl a zpod svých hustých řas na mě mrkl, když se usmál.

   „Myslím, že to zítra nebude možné.“ řekla jsem opatrně a on zase posmutněl.

   „Tak tedy pozítří.“ zkusil a já se jen usmála. Tak moc se snažil a já zase tak moc toužila, abych si s ním mohla ještě vyjít, ale nešlo to. Už jsem ho nesměla vidět.

   „Domluvíme se potom, ano? Určitě se zase potkáme, takže…“ přikývl a mně se udělalo špatně. Tohle byla první lež, které jsem doopravdy litovala.

   Napřáhl svou ruku, chytil mě za krk a palcem přejížděl po mé tváři.

   „Nevím čím to, ale naprosto jsi mě okouzlila, Jamie. Opravdu si moc přeji, abych tě směl ještě lépe poznat a zažili jsme ještě spoustu takových večerů.“ hovořil ke mně s načervenalými tvářemi a úsměvem na rtech a jeho horký dech mě pálil v obličeji.

   Panebože! Tak moc jsem to taky chtěla. Nevím proč, ale s ním jsem jakoby ožila a přestala myslet na všechno to špatné, co se mi kdy stalo. Měl v sobě nějaké kouzlo, které na mě úplně magicky působilo a nutilo mě si přát být i nadále po jeho boku, ale bohužel realita je krutá a zlá a ani ta největší magie ji nedokáže změnit.

   Ale mohla by, alespoň na chvilku. Na malou chviličku, kdy bych se mohla plně odevzdat jeho kouzlu., pomyslela jsem si, když v tom se jeho obličej začal pomalu přibližovat k tomu mému.

   Na místě jsem zkameněla. Přestala jsem dýchat a jenom jsem se připravovala na to, jaké to bude. Moje představy byly nic oproti skutečnosti.

   Jeho rty byly tak plné a měkké a…mě se z něj zatočila hlava. Naprosto jsem se mu oddala a nechala ho si mě k němu přitáhnout.

   Opřela jsem si ruce o jeho hruď, zatímco jemně nasával můj spodní ret. Byl tak…tak dokonalý.

   NE! Tohle nemůžeš!, křiklo na mě moje podvědomí a já se rychle odtáhla.

   Koukla jsem do těch jeho azurových očí a chtělo se mi brečet. V momentě se mi zaleskly oči a já se radši rychle otočila a rozutíkala se k budově.

   „Jamie, počkej! Omlouvám se.“ křičel za mnou, ale to už jsem se ztratila v útrobách budovy, kde se mé vzlyky prodraly na povrch.

   Nemůžeš! Tohle prostě nemůžeš. Pamatuješ si, co jsi říkala ještě dneska odpoledne? Nezkazíš si nynější život jenom kvůli jednomu pitomému rande!, křičelo na mě neustále mé podvědomí.

   „Jenže ono nebylo pitomé!“ křikla jsem nahlas a snažila se tak zahnat svůj vnitřní hlas, který si Louise ale absolutně vůbec neoblíbil.

   Vyběhla jsem zadním vchodem a běžela přímo k apartmánům pro zaměstnance. Osm, devět…á dvanáct! Konečně!

   Vrazila jsem do našeho pokoje, div jsem nerozbila dveře. Svalila jsem se na postel, přitáhla si k sobě polštář a začala do něj vzlykat.