New Beginning [Louis]

Chapter 2

Byl krásný, horký, červnový den. Slunce pálilo, lidé relaxovali u bazénu, slunili se na pláži a dováděli v moři.

Nebyl to tedy nikterak zvláštní den, ale pro mě a mou kamarádku - díky které jsem získala, tak dobře placenou práci v jednom z nejluxusnějších hotelů ve Španělsku - pro nás to byl výjimečný den. Jednou za tři týdny jsme dostaly na den volno a mohly si dělat, co jsme chtěly.

A takový den právě nastal.

Večer před tím jsme si řekly, že si trochu pospíme a pak vyrazíme do města nakupovat. Tedy ne, že já bych si někdy něco koupila. Já měla všehovšudy své tři pracovní oděvy, jedny šaty a jedny plavky. Víc jsem toho nepotřebovala. Víc jsem si toho ani nemohla dovolit. Chodila jsem s ní, protože jsem neměla, co jiného dělat.

Válení se na pláži pro mě nebylo. To pro mě bylo něco nepředstavitelného. Já už neuměla odpočívat, už jsem ani nevěděla, co to odpočinek je. Bylo pro mě proto schůdnější chodit s ní, než si někde naprosto válet šunky o samotě a pracovat jsem nemohla, ani kdybych chtěla.

Isabell si pokaždé nakoupila plno hader, šminek a dalších zbytečných blbostí, bez kterých jsem se já musela naučit žít, ale nechybělo mi to. Když něco nikdy nepoznáte, tak vám to jednoduše neschází.

Jakmile jsme se vrátily, byla jsem tak hotová, že jsem šla okamžitě na pláž, zatímco Bell si šla odnést své tašky na pokoj.

Svlékla jsem si šaty, které jsem odhodila na nejbližší volné lehátko a došla se osvěžit do moře. Tehdy jsem byla ještě krásná...

***

„Pořád jsi, babi," přerušila mě Katie a obmotala své ručičky kolem mého krku.

„Děkuji, zlatíčko!" řekla jsem a políbila ji na čelo. „Ale tenkrát jsem byla ještě hezčí. Měla jsem krásné, štíhlé tělo a dlouhé nohy. A taky krásné dlouhé, hnědé vlasy, asi tak jak máš ty, které povlávali ve větru. A na obličeji jsem neměla žádnou vrásku." Popsala jsem jí svůj dřívější vzhled, který stejně znala z fotek a dál pokračovala ve vyprávění.

 ***

Když jsem vycházela z vody, tak jsem si smyslně prohrábla mokré vlasy a odhodila je dozadu. Kráčela jsem pomalu ke svým odhozeným šatům, když v tom jsem si všimla pohledného mladíka, sedícího rozkročmo na lehátku, a i přes tmavé brýle, které měl na očích, jsem viděla, že na mě kouká. Doslova na mě visel pohledem.

Měl tmavě hnědé vlasy, ve kterých mu slunce vytvářelo odlesky zlatavých barev, a prameny vlasů mu neposedně trčely do všech stran. Byl atletické postavy, ale ne zase úplně té přehnaně namakané, prostě chlap jak má být a jeho pokožka byla zlatavě bronzová a posetá několika tetováními. Byl mi něčím povědomý, ale neuměla jsem ho zařadit.

Věnovala jsem mu nejlepší úsměv, jakého jsem byla schopna a zamávala na něj. Chvíli zíral a pak mi zamával a věnoval mi nesmělý úsměv.

Došla jsem si pro šaty, nasadila si je a zamířila si to k hotelu, ale za malý okamžik jsem zaslechla volání toho nejlíbeznějšího hlasu, který jsem už někde slyšela, ale stále jsem ho neuměla zařadit.

Když mě však zastavil stisk jeho ruky na mé paži a otočila jsem se, spatřila jsem ty azurově modré oči, ve kterých se člověk začal topit, jakmile se do nich podíval.

Teď jsem naprosto přesně věděla, kam to tělo, ten hlas a ty oči zařadit. Všechno to zapadlo na své místo a v hlavě se mi vybavilo jediné jméno – Louis Tomlinson.