New Beginning [Louis]

Chapter 3

„Eh, promiň, já jen... ahoj." Nervózně začal drmolit a já se na něj povzbudivě usmála.

„Jen jsem si říkal, jsi tu s někým? Já jen, že jsem tě viděl odcházet samotnou a tak..." Pořád jen tak od pasu střílel a asi ani nevěděl, co vlastně chce, tak jsem ho utnula.

„Jsem tu s kamarádkou. Potřebuješ něco?" zeptala jsem se ho, nabízejíc mu svou pomoc.

„Ne, já jen, že jsem se chtěl zeptat, no víš... jak to jen říct?" Začal se potit, když to ze sebe koktal. „Chtěl jsem se zeptat, jestli bych tě mohl pozvat na večeři. Dneska." Konečně se vyjádřil a já z toho byla paf.

Proč by mě měl Louis, zrovna ten Louis z té slavné skupiny, zvát na večeři? A proč by mě měl vůbec někdo chtít zvát na večeři? Jsem nikdo. Jen špína, naprostá spodina společnosti, absolutní nicka. Tak proč?, honilo se mi hlavou stále dokola.

„To je velmi milá nabídka, ale obávám se, že budu muset odmítnout," řekla jsem opatrně a on posmutněl.

„Proč? Klidně s sebou vezmi i tu svou kamarádku. Pozvání platí pro obě. Ostatně, já taky budu večeřet s kamarády, tak by nás bylo u stolu alespoň více," přemlouval mě a nasadil svůj šťastný, přesvědčující obličej.

„Těmi kamarády myslíš své kolegy z kapely?" zeptala jsem se, stále se na něj usmívajíc.

„Jak to víš? Já myslel, že jsi mě nepoznala." Udiveně a možná i trochu zklamaně si vydechl. Nejspíš doufal, že ho tu nikdo nepozná.

„Na první pohled ne. Až po chvíli mi to došlo a zdálo se mi, že jsem vedle tebe na lehátku spatřila kluka s blonďatou hřívou, tak jsem si domyslela, že to bude nejspíš Niall." Vysvětlila jsem mu svou teorii a on pokýval hlavou.

„Takže, co s tou večeří?" zeptal se znovu za malý okamžik s očekáváním v hlase.

„Já myslím, že opravdu ne, Louisi. Ale každopádně moc děkuji za pozvání," řekla jsem slušně a s omluvným úsměvem na tváři ho pohladila po paži. Pak jsem se otočila a došla do hlavní budovy, kde byla recepce.

„Jay, kde vězíš?! Neuvěříš, kdo se dnes ráno ubytoval v našem hotelu," volala na mě kamarádka přes celou halu.

„Že by One Direction?" tipla jsem si, když se ke mně přiřítila.

„Jak to víš?" zeptala se šokovaně, když si nasadila čelist zpátky do pantů.

„Potkala jsem Louise na pláži," oznámila jsem jí klidně a ona na mě vytřeštila oči.

„A to mi říkáš jen tak? Mluvila jsi s ním? Co říkal? Jak vypadal?" vyzvídala přehnaně nadšeně, ale tak co jsem mohla čekat od zapřisáhlé Directionerky, že?

Já sama jsem jí nebyla. Né, že by se mi kluci nelíbili nebo tak něco, ale já zkrátka měla úplně jiné starosti, než se platonicky zamilovávat do kohokoliv, nebo se celkově zamilovávat i v reálném světě. Já neznala nic jiného než práci, ale kluky jsem poznala právě díky Bell. Náš pokoj byl celý vyzdobený jejich fotkami, a když jsme měli chvilku času před spaním, tak si Bell pouštěla jejich hudbu.

Nevadilo mi to, protože jsem ji shledávala velmi dobrou a líbila se mi, jen jsem nebyla ten typ, co o nich věděl první poslední. Znala jsem pár jejich songů, uměla rozeznat jejich obličeje a to bylo asi tak vše.

Za to Bell jimi byla úplně posedlá, hlavně tím sexy ufonem Haroldem, jak jsem mu s oblibou přezdívala. Mně se už z obrázků nejvíce líbil právě Louis, ale naživo byl teď ještě o dost hezčí.

„Mluvila. Zval mě na večeři," odpověděla jsem klidně bez emocí a neuvědomila si, co přijde vzápětí. Halou se začalo rozléhat Isabelino pištění a krátce na to mě opět zasypala uječenými otázkami.

„Panebože! Jak to proběhlo? Řekla jsi ano, že? Panebože, to snad není pravda! Ty jsi mluvila s Louisem, mým Louisem a on tě pozval na večeři. To je tak romantické!" Vyšilovala a úplně se rozplývala.

„Bell, prosím tě, uklidni se! Všichni se na nás dívají," snažila jsem se mírnit svou přespříliš jásající kamarádku.

„To je mi jedno, hlavně už povídej, přeháněj." Trochu se sice ztišila, ale to nadšení zmírnit nedokázala.

„Na tom nezáleží. Odmítla jsem." odpověděla jsem a halou se opět rozneslo hlasité ječení vycházející z jejího hrdla.

Budu se muset naučit s ní mluvit nějak šetrněji po dobu, co tu budou ubytovaní.

„CO? Jak jsi mohla? Ty ses snad dočista zbláznila! Jak jsi mohla odmítnout pozvání od Louise?!" ječela na mě.

„Tak v prvé řadě nevím, proč by mě měl Louis Tomlinson zvát na večeři – mě, takovou nicku!" vysvětlovala jsem jí a ona mi do toho skočila.

„Asi proto, že se mu líbíš, ty totálně nevzdělaný člověče, co se randění týče," napadla mě, ale mě se to moc nepozdávalo.

„Já? Proč bych se mu ksakru měla líbit zrovna já? Uklízecí krysa," argumentovala jsem a dvě ruce přistály na mých pažích a začaly mnou třást.

„Vzpamatuj se holka! Já vím, že máš těžký život, ale to nemění nic na tom, že jsi strašně krásná, Jamie. A to ber jako ten největší kompliment, protože opravdu ti nezávidím, čím vším sis musela projít, ale zabíjela bych za to, abych mohla vypadat jako ty!" Mluvila na mě důrazně a stále se mnou nepřestávala třást.

„Neměla jsi to odmítat!" napomenula mě nakonec posmutněle, když jsem dlouho mlčela.

„Už se stalo," odsekla jsem a ona jen protočila oči a potom následoval zděšený výraz, když koukla někam za mé rameno.

Otočila jsem, abych zjistila, na co tak civí, a když jsem to udělala, spatřila jsem za sebou stát ho.