New Beginning [Louis]

Chapter 14

   Vzala jsem si na sebe úzké světle růžové džíny a modrý, pletený svetr s rozparky na bocích. (foto) Nanesla jsem si řasenku a vlasy si sepla do drdolu.

   Když jsem si z botníku půjčila jedny z jejích Vansek, tak jsem ještě rychle přičichla k rudé růži, která na něm ve váze postávala a vyšla ven.

   Čekal na mě opírajíc se o zadní stěnu lavičky s nohama nataženýma a zkříženými před sebou. Na sobě měl tmavé džíny a šedou mikinu se srolovanými rukávy. (foto)

   Jakmile mě zahlédl, tak se rukama odrazil a vyšel mi vstříc. Měla jsem sto chutí na něj rovnou skočit, ale udržela jsem se a došla k němu pěkně klidně.

   Vtáhl si mě okamžitě do náruče a upravil mi neposedný pramen vlasů, zatímco se na mě láskyplně díval.

   Panebože! Vážně se tak díval?!

   „Neměla jsi problémy?“ zeptal se s úsměvem na rtech, ale v hlase bylo slyšet i trochu obav.

   „Nijak vážné.“ odpověděla jsem tajemně a on zdvihl obočí.

   „Jenom jsem rozbila talíř, když jsem na tebe myslela.“ vysvětlila jsem mu a on se začal smát, zatímco mě vláčel k lavičce, kde si sednul a mě stáhnul na svůj klín, tak jsem si nohy položila vedle něj na lavičku.

   „To není vtipný.“ řekla jsem vážně a praštila ho do ramene, načež se začal smát ještě víc.

   „Doufám, že sis hlavně nic neudělala.“ řekl už klidněji, ale ten pobavený tón nezmizl.

   „Jo udělala. Tady mám bebí.“ řekla jsem a ukázala na malou ranku na prstě. Usmál se, vzal mou dlaň do své a políbil ten postižený prst.

   „A tady taky.“ začala jsem si s ním hrát a ukázala na místo na hřbetě své ruky.

   „A ještě tady a tady,…“ pokračovala jsem až ke krku, kde už to nevydržel a zakousl se.

   „Au, to bolí. Nech toho.“ řekla jsem a odstrčila ho s úsměvem na rtech.

   „No co, měla jsi tam přece bebíčko, ne?“ smál se a já ho rozcuchala, když jsem mu prsty vnořila do vlasů a tlačila ho dál ode mě. Začal házet hlavou sem a tam, dokud jsem z něj nespustila tu ruku, která mu ničila účes. Pak se ještě oklepal ve snaze rozhodit své prameny zpátky na jejich místo, a jakmile na mě kouknul, tak se lehce pousmál.

   Uchopila jsem jeho tvář do svých dlaní a přitiskla své rty na jeho. Já byla vždycky velice kontrolovaný člověk, ale po jeho boku jsem se prostě nedokázala ovládat. Bylo to nemožné.

   Jednou rukou mě hladil po zádech a druhou přejížděl po délce mé nohy, zatímco svými rty uspokojoval ty mé. Pak se odtáhl a jeho ruce obklíčily můj pas.

   „Tak, co mi budeš vyprávět dneska?“ ptal se nedočkavě a já nevěděla, co říct. Nechtěla jsem ve vypravování pokračovat dál a tak jsem mu podrobněji vyprávěla všechny ty věci, které se děly do mých patnácti let, kdy to sice bylo smutné, ale ještě se to dalo. Ten zbytek jsem mu říct nechtěla.

   „…a to by bylo pro dnešek vše.“ dokončila jsem a doufala, že to pochopí.

   Pochopil to. Nic nenamítal a zvedl nás z lavičky, protože už bylo něco kolem druhé.

   Páni, s ním ten čas ale letěl., problesklo mi hlavou.

   „Už jsem ti dneska řekl, že ti to strašně sluší?“ zeptal se, jakmile jsme v objetí zastavili před mým apartmánem. Zakroutila jsem hlavou, zatímco jsem se uvelebovala v jeho náručí.